Theodora Pfeffermannová studuje v Centru audiovizuálních studií na FAMU a na Katedře filmových studií na FF UK. Působí jako lektorka filmové výchovy pro děti i dospělé. Její tvorba se pohybuje na pomezí animace, audiovizuálního eseje a výtvarného vyjádření.
Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog.
Výběrová filmografie:
Pinup (1963-1965?)
Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965)
Abstraktní animace ze 60. let (1965)
Malování do vzduchu (1965)
The Time (1983)
V jablíčku bydlí panenka (1984)
Země, světlo vzduch (1984)
Grafika podzimu (1985)
Slovo (80. léta)
Zrcadlo času (1985)
Velká dětská symfonie (1985)
Musica Picta – Čas radování (1985/1990)
Musica Picta – Čas smutku (1987)
Musica Picta – Hodina slavnosti (1987)
Botička (1988)
Musica Picta – Chvíle něhy (1988)
Musica Picta – Čas tance (1989)
Musica Picta – Čas veselosti (1989)
Čas zkoušky (1989)
Barvy (1990)
Musica Picta – Minuty strachu (1990)
Flare up (1991)
Paintintg (1991)
Jizvy, jiskry, jistoty (1991)
Virtuální opona (1992)
Yes No Yes (1992)
Narozen v roce 1991, Přílučík absolvoval studium na Akademii výtvarných umění v Praze (ateliéry Jiřího Lindovského, Tomáše Vaňka, Ruth Noack a Simona Waschmutha) a rovněž působil v rámci iniciativy Ateliér bez vedoucího. V průběhu studia absolvoval také stáž na Bezalel Academy of Arts and Design v Izraeli. V roce 2017 se stal laureátem hlavní ceny soutěže Jiné Vize CZ na 16. Přehlídce filmové animace a současného umění PAF Olomouc.
Narozen v roce 1997 je absolventem Ateliéru video u Martina Mazance a Jana Šrámka na Vysokém učení technickém v Brně Fakulta výtvarných umění. Lukáš Prokop se zajímá o strojové vidění a automatizované počítačové procesy. Jeho abstraktní práce se blíží sci-fi, v němž se tematizuje vztah člověka a stroje, kteří jsou postupně sbližováni až na hranici úplné asimilace. Tento přístup umožňuje Lukáši Prokopovi nahlížet na strojové obrazy subjektivní perspektivou, jež technickým obrazům přisuzuje určitou autonomii. Ve své tvorbě zdůrazňuje také nestabilitu digitálních identit.
Pod pseudonym h5io6i54k vystupuje také na experimentální elektronické hudební scéně prostřednictvím tvorby videoklipů, grafiky a dalších audiovizuálních projektů. Spolupracuje s dalšími uskupeními, jako jsou např. BCAAsystem či labely Genot Centre, Gin&Platonic.
Narozena 1963 v Bratislavě, v letech 1981–1985 studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, v letech 1990–1997 pak studovala rovněž na Akademii výtvarných umění v Praze (vedoucí: Aleš Veselý, Michael Bielický – Škola nových médií I, Milan Knížák – Škola intermediální tvorby). Kromě umělecké praxe vystupuje rovněž jako dýdžejka.
Narozený v roce 1977 v Praze. V letech 1996 až 1999 studoval na Fakultě architektury ČVUT v Praze, v letech 2009 až 2013 pokračoval v bakalářském studiu Screen Based Art na Bezalel Academy of Arts and Design v Jeruzalémě a na FAMU v Praze v Centru audiovizuálních studií, které dokončil v roce 2020. Do svých filmových děl začleňuje herní enginy, fotogrammetrii a CGI.
Narozena roku 1986 je umělkyně a pedagožka. Studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru malby Jiřího Černického, poté v ateliéru sochařství u Dominika Langa a Edith Jeřábkové a během studia byla členkou skupiny Ateliér bez vedoucího. Ve své tvorbě pracuje především s experimentálním dokumentárním filmem vycházejícím z umělěcko-výzkumné praxe. Prostřednictvím svých filmů se vztahuje k otázkám o měnící se povaze vztahu mezi reprezentací a tělem. V současnosti se věnuje výzkumu vtělené paměti a možnostem její vědecké i umělecké reprezentace. Její práce byly uvedeny mimo jiné na MFDF Ji.hlava či na PAF Olomouc, kde se v roce 2016 stala držitelkou hlavní ceny přehlídky Jiné vize za snímek Polymind (2016).
Jan Rousek (1984) je režisér, kameraman a střihač. Vystudoval historii na Jihočeské univerzitě a dokumentární tvorbu na FAMU, kde pokračuje v doktorském studiu a píše disertaci o ideologii kolonialismu v československém filmu. Na MFDF Ji.hlava v roce 2020 připravil sekci Do historie: Expedice kolonie. V roce 2022 zde uvedl svůj film Prázdná místa / A co ty, Mirečku?
Narozen v roce 1991. Vystudoval ČVUT v Praze a v současnosti je doktorandem na katedře informatiky Oxfordské univerzity. Zabývá se výzkumem strojového učení, především ve vztahu k analýze a generování obrazu. Je autorem několika krátkých experimentálních filmů, do jejichž vzniku zapojil strojové učení. Zároveň se věnuje analogové fotografii.
Od roku 2001 působí jako grafická designérka. Díky více než desetileté zkušenosti z korporátního prostředí se ve své autorské tvorbě zaměřuje především na sociální a společensky angažovaná témata, jako je právo na volný čas, syndrom vyhoření, prekarizace práce či společenská nerovnost.
Narozen 1942 v Humpolci, od roku 1963 pracoval jako nezávislý fotograf. V 60. letech fotografoval pro časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění, současně byl členem Svazu českých výtvarných umělců (SČVU). Koncem 60. let začal spolupracovat s rockovými skupinami The Plastic People of the Universe a The Primitives Group. Po roce 1989 začal Ságl spolupracovat na zakázkách pro časopisy jako National Geographic, Geo, Smithsonian, Gault Millau, Zeit Magazin či The New York Times. V roce 1989 se stal rovněž spoluzakladatelem Pražského domu fotografie (Prague House of Photography, PHP).
Narozena 1980 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).
Narozen 1947 v Jablonci nad Nisou, v roce 1975 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (obory výtvarná výchova, dějiny umění a estetika). V roce 1976 získal doktorát filozofie, v roce 1991 byl jmenován profesorem malířství. V letech 1990–2011 působil jako vedoucí intermediálního ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze a jako hostující pedagog na Akademiích v Aix-en-Provance, Carraře, Haagu, Ljubljani, Stuttgartu a Vídni. Šejnově filmové práci v sedmdesátých letech předcházela řada experimentů se sekvenčním snímáním nebo sériemi diapozitivů prezentovaných jako diapásma v průběhu výstav (například Cesta [1967–1973], Bažinami pod Zebínem [1972]). S filmem začal poprvé pracovat v roce 1970, jeho první práce jsou inspirovány italským neorealismem a Bergmanovými filmy z šedesátých let, na nichž však sleduje především kompoziční principy a vztahy člověka a krajiny. Po několika experimentech realizoval šest filmových děl v rozmezí let 1977–1985. Ty je možné považovat za v našem kontextu ojedinělý typ filmového vidění. Zaměřuje se na prožitek krajiny, jež pro něj vymezuje jak téma, tak i řadu konkrétních formálních postupů. Typické je pro něj subjektivní vedení kamery, jako by představovala jeho vlastní „dívání se“. To jeho práce spojuje s vlnou filmových experimentů sedmdesátých let, stejně tak ale odkazuje ke koexistenci člověka s okolním ekosystémem. Později Šejn využívá řadu dalších médií (video, CD-ROM, počítačovou animaci), aniž by to zásadně proměňovalo jeho témata a jazyk. Je tvůrcem, jehož tvorba stojí nad médii, ačkoliv je jeho práce interpretována z pozic performance, body-artu, land-artu nebo environmentálního umění.
Narozen 1956 v Děčíně, Slauka byl členem Oboru video, který založil Radek Pilař. V 90. letech se mimo jiné věnoval experimentům s počítačovou animací, kterou tvořil sám nebo v spolupráci s Věrou Geislerovou. V průběhu let působil na různých pozicích v oblasti televizní tvorby a produkce, v současnosti působí rovněž jako pedagog na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (obor počítačová grafika).
Narozena v roce 2004 v Řevnicích, studuje střihovou skladbu na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (FAMU). Věnuje se rovněž výtvarné tvorbě, hudbě, tanci.
Matěj Smetana (1980) je vizuální umělec, autor komiksů, objektů, instalací a videí. Své filmy obvykle vytváří pro galerijní prostředí. Mezi jeho audiovizuální projekty patří rotoskopová série Je to jenom film (2004) na motivy hororových filmů či série animací Továrna (2012). Od podzimu 2023 vede společně s Alicí Nikitinovou Ateliér kresby na pražské AVU.
Narozen 21.02. 2001 v Praze je studentem oboru Nová média na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. Věnuje se experimentům na pomezí výtvarného umění a videoartu. Je členem kreativního studia Seeya Creative, kde působí jako režisér a kameraman hudebních videoklipů a módních kampaní.
Narozena v roce 1999. Studuje v Centru audiovizuálních studií na FAMU. Ve své práci se věnuje feministickým a queer perspektivám s důrazem na otázku identity.
Narozen v roce 1990. Je absolventem komunikačních studií a žurnalistiky Univerzity Karlovy a studentem Katedry dokumentární tvorby na FAMU.
Narozen 1974 v Plzni, studium absolvoval na pražské Akademii výtvarných umění (1996–2003 magisterské studium v oboru malířství, 2013–2016 doktorské studium architektury a designu). Je spoluzakladatelem Centra pro současné umění display a finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého pro rok 2006. Kromě výtvarné a audiovizuální oblasti se věnuje také architektuře a filmovému výtvarnictví. V současnosti působí rovněž jako vedoucí Ateliéru nových médií na Akademii výtvarných umění v Praze.
Narozena 1963 v Praze, zde rovněž vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (1982–1988, obor Filmová a televizní grafika, vedoucím prof. Jágr). V 90. letech absolvovala několik odborných stáží, např. v Kanadě, Belgií nebo v Německu. Byla zakládající členkou Institutu Intermédií, v současnosti působí také pedagogicky na Českém vysokém učení technickém v Praze. Ve své tvorbě se zaměřuje na práci s elektronickými médii, zejména na počítačovou animaci, 3D prostorovou grafiku, virtuální realitu nebo umělou inteligenci.
Narozen 1957, v osmdesátých letech patřil k nejvýraznějším postavám českého alternativního filmu. Pro jeho dokumentární filmy je typická atmosféra blízkosti, pozice tvůrce, jako přímého účastníka děje. Jako kameraman a režisér byl autentickým pozorovatelem i přirozenou součástí dění kolem sebe. Takto zaznamenal nejen okamžiky všednosti pozdního socialismu, spojené především s okruhem jeho známých a spolužáků, ale i řadu kolektivů a osobností alternativní kulturní scény, jako například divadlo Vrata a skupiny Nahoru po schodišti dolů band, Němý Bobeš a Sto zvířat. Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří série observačních Super-8 dokumentů Kruh D, O ničem jiném a Všude doma dobře nejlíp, v nichž využívá tvůrčích postupů rodinného filmu. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let začal jako jeden z prvních umělců v Československu pracovat s médiem videa, byl členem oboru videa SČVU, zúčastnil se dobově důležitých výstav Den videa (1989) a Český obraz elektronický (1994). Z tohoto období lze uvést video Motýl v tunelu, které tvoří symbolický předěl mezi kulturou filmového amaterismu osmdesátých let a videem transformačního období po roce 1989. Jeho dokument ARCO zachycuje českou účast na stejnojmenné mezinárodní výstavě videoartu v Madridu. Tatíčkovy filmy byly v osmdesátých letech uváděny na amatérských festivalech, zejména na Mladé kameře v Uničově a Brněnské 16. Zde pravidelně získávaly některou z hlavních cen. Dobovou kritikou byly vysoce hodnoceny, zejména v měsíčníku Amatérský film jim byla opakovaně věnována pozornost. Ve své době byly považovány za vysoce autentické, formálně neobvyklé, v řadě ohledů převyšující tehdejší profesionální dokumentární produkci. V devadesátých letech pak postupně upadly v zapomnění a byly digitálně zpřístupněny Národním filmovým archivem v roce 2019.