Se stupňujícím se zájmem o ne-lidské entity sílí i nejistota, zda jako příslušníci lidského druhu dokážeme překročit svoji situovanost. Kudy vede hranice mezi potřebnou citlivostí k bytostné jinakosti a mezi vlastní antropomorfní projekcí? Martin Fischer podél této hranice sbírá předměty i náměty, aby z nich posléze smontoval trojici krátkých filmů. Neotřele si půjčuje prověřené formáty bajek (coby žánru tradičně vyhrazeného ne-lidským protagonistům) i různé animační techniky (jako zavedené způsoby oživování něčeho neživého). Hledá tak způsob, jak mluvit o klimatické krizi, který nevede k paralýze, ale k nezbytné animaci stávajících poměrů. Filmová premiéra se odehrála na festivalu Přehlídka filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 11 min.

Snímek Sněm věcí se odehrává v dystopické krajině v okolí česko-polských hranic u Kralického Sněžníku. Místo obývají vedle turistů bloudících v mlze také zvláštní bytosti reprezentující civilizační dopady na krajinu. Trojice těchto entit, které jakoby vznikly z odpadu odhozeného do blízkého křoví, sedí okolo táboráku a zpola srozumitelnou řečí o něčem rokuje. Jejich řeč, digitálně modifikovaná, připomíná jakousi pivní břichomluvu. Snímek tak humorně paroduje zálesáckou i turistickou kulturu, která se navzdory lásce k přírodě rovněž neblaze podepisuje na krajině. Jakub Tulinger snímek vytvořil v kombinací 3D animace a volně dostupných snímků z google maps, které tam nahráli turisté. K vytvoření díla jej inspirovala nová výstavba návštěvnické infrastruktury v blízkosti Kralického Sněžníku a otázka, jak zvýšený nápor turismu ovlivňuje živoucí ekosystém. Snímek byl ústřední součástí Tulingerovy výstavy nazvané Říkat jí Mixér (GVUN Kabinet, 2024). Rovněž byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 15 min 44 sec.

Krátký rodinný film natočený v barokním areálu Skalka v Mníšku pod Brdy s rodinou básníka Václava Fišera. Film byl později doplněn o barevné malby na povrch pásu, které korespondují s kompozicí a pohybem postav. Muž maluje štětcem do vzduchu barevné objekty. Ty létají, dívka jeden z nich chytá do rukou, jedno z dětí se samo mění na barevné skvrny, opět se zhmotní a barvy nakonec končí uzavřeny v plechovce. Bezejmenný 16mm film z roku 1965 byl v roce 1984 reprodukován jako videoscreener na formátu Betamax a doplněn hudbou skupiny Supertramp (Child of Vision, 1979) a titulkem Filmová skica 1965. Pravděpodobně na přelomu 80. a 90. let tento materiál Pilař dále zpomaloval a trikově upravoval s využitím efektu obrazové mřížky. V této podobě byl film uveden po roce 1990, z této verze pochází i fotosky v Pilařově monografii (Josef Brukner a kol., Radek Pilař: obrazy, ilustrace, animovaný film, video. Praha: Slovart 2003). Mezi další nezveřejněné experimenty s materiálem patří pokusy s přetáčením z CRT monitoru a s efektem motion trail. Snímek byl veřejně prezentován například na výstavních prohlídkách Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), Experimental Cinema in Eastern Europe: Medium Experiments, Film & Video (Logan Center, Chicago 2016), Radek Pilař 90 (Villa Pellé, Praha 2021), nebo na festivalech TINA B. – Art & Happiness (Praha 2012), BAM, Shorts IV – Medium Experiments: From Film to Video (New York 2015), či na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava (Jihlava 2016 a 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla jsou 2 min.

Inspirován sci-fi literaturou, vytvořil Lukáš Prokop snímek Konkomitantní růstový jev, který je jakousi abstraktní kosmogonií. V prostoru digitálního labyrintu vzniklém za použití počítačové animace autor snímku ohledává tenkou hranici (pokud ještě nějaká zůstává) mezi člověkem a strojem. Autor tak na jednu stranu vystupuje jako demiurg, který testuje tvárnost digitální hmoty, na druhou stranu se vyjevuje jako neosobní funkce celého systému. Celý proces je současně imerzivní i zcizující. Film vznikl jako diplomová práce Lukáše Prokopa a byl vystavena na diplomové výstavě FaVU v Brně (2023). Snímek byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023), kde získal Zvláštní uznání poroty. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 25 min 5 sec.

Experimentální animovaný film se opírá o taoistický příběh stvoření a krále chaosu Hun Tun. Režisérka Magdalena Hejzlarová v něm zpracovává téma nespavosti a zařazuje do filmu autobiograficky laděné popisy vlastních prožitků. Ve snímku kombinuje stop-motion s dalšími animačními technikami. Film vznikl s podporou Fondu kinematografie a Filmtalent Zlín. Na výrobě spolupracoval Ateliér animace a filmu UMPRUM.
Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2024). Dílo bylo dále uvedeno na festivalech Dokufest, DOK Leipzig, Banjaluka IAFF, Izmir ISFF, Beijing ISFF, Beirut Shorts International Film Festival, Animatek, Pragueshorts, GoShort, 2ANNAS ISFF, AFCA - Festival National du Film d’Animation, Anifilm, Neisse FF, Lago Film Fest, Zvěřinec, Roztocký festival, promítalo se také ve Skautském Institutu Rybárna a v kině Ponrepo.
Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 15 min.

Stop-motion animace Barbory Holzknechtové s názvem Acedia ukazuje zlomky každodenní rutiny – sledujeme probouzení, kávu, ohřívání hotových jídel, prášky a usychající pokojovou rostlinu. Všechny činnosti propojuje lenost a slovníkové heslo, které vysvětluje termín acedia jako duchovní apatii projevující se paralyzující lhostejností k sobě i okolí. Krátký snímek také upozorňuje na to, že lenost byla zařazena mezi sedm smrtelných hříchů. Film vznikl v ateliéru Animace Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni pod vedením Vojtěcha Domlátila a Vojtěcha Kočího.
Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2024).
Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 3 min.