Bakalářský film Niké Papadopulosové s názvem Studna inspirovala stejnojmenná skladba hudební skupiny J.A.R a kultovní epizoda z normalizačního seriálu Třicet případů majora Zemana. Videoklip je tvořen prolínáním animovaných a hraných sekvencí, na kterých autorka úzce spolupracovala s členy kapely. Animované části filmu vznikly přetvořením záběrů z původního seriálu za použití technologie VIDOX, jež autorka ručně pomalovala a následně znovu nasnímala. Z původního hororového námětu tak vznikl humorný pastiš, jehož dynamiku podtrhuje rychlý střih a improvizovaná vystoupení členů kapely J.A.R. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 30 s.

Animovaný film The Time natočil Pilař v roce 1983 ve pro IVOS Film & Video Stockholm. Jedná se o jeden z pěti filmů realizovaných ve Švédsku v letech 1983–1984. Základní techniky filmu korespondují s Pilařovým programem poetizující animace objektů. The Time je hrou oživlých loutek, předmětů, materiálů a přírodnin sestavujících se a pomocí stop-motion animace do zoomorfních a antropomorfních tvarů. Záběry ze snímku byly použity v televizním filmu Kouzlo úsměvu (režie Jana Michajlová, Československá televize, Praha 1980). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 21 s.

Videoinstalace Už šedesát let je mi třicet je filmovou kompozicí, která vypráví příběh umělkyně Evy Weber, která se ve třiceti letech rozhodla, že nikdy nezestárne. V komorně laděném fiktivnm dokumentu natočeném se skutečnými protagonisty v jejich vlastním domě, se autorka pohybuje na hraně mezi realitou a fikcí. Tři filmové smyčky tónované do barev starých černobílých fotografií zachycují život Evy Weber z minulé, přítomné i budoucí perspektivy. Z fotografické slideshow můžeme vytušit, z jaké rodiny Eva pocházela, jak vypadal její svatební den nebo období jejího společenského vrcholu. Ústřední část tvoří rozhovor s ženou a jejím stárnoucím manželem v jejich vile, která se navzdory své výstavnosti postupně sesouvá na svém nestabilním podloží. Poslední video triptychu dovoluje nahlédnout do budoucnosti dvojice a jejich domu, v níž se pomocí počítačové animace dům bude nadále propadat až zmizí docela. Už šedesát let je mi třicet navazuje úzce na předchozí trilogii o umění Adély Babanové (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009), v níž s nadsázkou nahlížela na marnost a zároveň fatálnost sociálních mechanismů panujících v uměleckém provozu, a zároveň předjímá zájem o rozvíjení žánru dokufikce, kterému věnovala svou pozdější historickou trilogii (Odkud spadla letuška, Návrat do Adriaportu, Neptun, 2013–2018). Přibližná délka jednotlivých videí je 5 min 37 s (kanál 1), 6 min 8 s (kanál 2) a 3 min 15 s (kanál 3).

V audiovizuálním díle Vteřina za vteřinou vytváří Lucie Svobodová fantaskní krajinu za pomoci digitální animace, která vychází z autorských kreseb a maleb. Autorka pro produkci díla využila ve své době progresivní technologii počítačů Silicon Graphics a grafického programu Wavefront, jehož znalost si osvojila během odborných stáží v Kanadě a Německu. Námětem díla je téma životní pouti symbolizované sedmi po sobě se opakujícími úseky, jež jsou tvořené z objektů a prostředí založených na vzpomínkách i volných asociacích umělkyně. Hudbu k dílu zkomponoval Hynek Schneider. Dílo bylo prezentována na výstavě Český obraz elektronický (Mánes, Praha 1994). Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 42 s.

Autorka název snímku uvádí v anglickém jazyce, volně by ho bylo možné přeložit jako “Vlhké video”. Erotický náboj názvu podtrhuje jeho vizuální zpracování v úvodu filmu, který autorka převzala z filmů pro dospělé v reakci na jejich širokou porevoluční dostupnost v 90. letech. Namísto očekávaných sexuálních obrazů však snímek zachycuje animované námluvy dvou zelených jablek na růžovém pozadí. Snímek vznikl jako studentské cvičení během autorčiny stáže na Nottingham Trent University, kde měla k dispozici technické zázemí s animovanou kamerou. Inspirací pro vznik díla byly pixelované surrealistické snímky Jana Švankmajera. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 24 s.