Yes No Yes bylo posledním videoartovým dílem Radka Pilaře. Představuje završení jeho programu multimediální malby – průniku malířství a videoartu, který sám nazýval „totální malba“, nebo „video integra art“. Spojují se zde různé animační postupy známé z předešlé tvorby s nově natočenými materiály. Na nich zachytil především instalaci Přímá cesta (1992) Josky Skalníka v Nové síni v Praze. Ve filmu vystupuje i sám Joska Skalník. Dílo je reminiscencí na politické změny po roce 1989, například odkazem na ikonické revoluční gesto „véčka“, nebo úryvky z dobového televizního zpravodajství. Jeho hlavním tématem je ambivalence lidského rozhodování ve složitých podmínkách normalizace 80. let, nepřímo odkazuje na Skalníkovo přiznání ke spolupráci s StB v roce 1992. Snímek byl veřejně prezentován na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), na prohlídce ARCO (Madrid 1993) nebo na Festivalu TINA B. – Art & Happiness (Praha 2012). Přibližná délka audiovizuálního díla je 9 min 25 s.

Dílo Zákon času vytvořila Adéla Babanová jako monumentální video instalaci určenou pro galerie, ale také jako středometrážní film pro kina. V obou verzích autorka pracuje s fenoménem času ve vztahu k existenci umělce, či umělkyně, přičemž se zajímá právě o dynamiku mezi dvěma výtvarnými tvůrci, mužem a ženou. Ti se ocitají v inscenovaných prostředích kostela, ateliéru, koupelny či salonu. Dvojice tak neustále osciluje na hraně mezi realitou a imaginací, přičemž na povrch vystupují možné tvůrčí i vztahové obavy, jako ztráta důvěry či inspirace, manipulace, hledání sebejistoty, přebírání iniciativy i konfrontace s novými skutečnostmi. Zatímco se ve filmu jednotlivá prostředí a témata ubírají spíše lineárně, ve video instalaci se jednotlivé scény prolínají a smyčka naznačuje, že situace se mohou opakovat a role proměňovat. Příběh obou výtvarných umělců tak nemusí mít jednoznačný začátek ani konec, pouze přítomný okamžik, kterým je permanentní nejistota. Dílo bylo poprvé prezentováno v rámci mezinárodní výstavy Shifted Realities (Galerie Rudolfinum, 2023) a filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). K dalším uvedením patří samostatná výstava s názvem Zákon času (Nová synagoga v Žilině, 2023) a projekce: PAF Olomouc (2023), Prague Shorts (2024), Ozvěny MFDF Ji.hlava (Bratislava, 2024), Finále Plzeň (2024) a v rámci Mapping the Czech Context. From Experimental and Amateur Cinema to Video Art (Austrian Film Museum, 2025).
Přibližná délka jednotlivých videí je: 1. stopa 12 min 30 s; 2. stopa 2 min 30 s; 3. stopa 6 min 15 s; 4. stopa 6 min 15 s.
Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 30 min.

Jeden z prvních výtvarných experimentů, který Pilař realizoval v roce 1984 po získání videokamery Betamax. Zachycuje přírodní kompozice, části rostlin, trávu a detail obličeje dítěte, které za pomoci barevných korekcí a převedení do negativu přetváří do abstraktních obrazů. Titulek v úvodu řadící video do roku 1982 je dodán později a jde pravděpodobně o antidataci. Snímek byl prezentován na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), na Festivalu TINA B. – Art & Happiness (Praha 2012), na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava (Jihlava 2021), v Kině Ponrepo (Praha 2021) a také na výstavě Radek Pilař 90 (Villa Pellé, Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 33 s.

Video Zrcadlo času je jedním z prvních Pilařových pokusů o syntetickou skladbu. V sérii videí, která později vyústila v supraphonský cyklus Musica Picta, usiloval o propojení hudby a obrazu jako nového multimediálního tvaru, který někdy nazýval „video integra art“. Analogii hudby hledal zejména v proměnách přírody a počasí. V okolí Jarkovického rybníka zachytil vodní hladiny, suché listí, své vlastní grafiky a krajinu v různých ročních obdobích. Svým charakterem video odpovídá Grafice podzimu (1985), je možné, že je pro něj využít identický obrazový materiál. Zrcadlo času bylo později plánováno jako součást VHS edice Musica Picta (konec 80. let). Původně šlo o obrazovou skladbu na motivy autorské hudby Miroslava Vitouše. Protože Vitoušova hudba nebyla v té době z politických důvodu publikovatelná, Pilař video upravil na autorskou hudbu Michala Pavlíčka a Michaela Kocába s nimiž se seznámil při práci na animovaných filmech v hudebním studiu Elektrovox. Dílo existuje ve dvou verzích. První vznikla v polovině 80. let na formátu Betamax a tvoří ji sestřih kamerových záznamů doplněný hudbou. Tato verze byla prezentována jako součást multimediální instalace Zpráva o stavu vod na českých tocích uvedené na výstavě Den videa (Praha 1989). V 90. letech Pilař video dále přepracoval a doplnil 3D animací, titulky a výrazným bílým rámečkem. Tato verze byla poté prezentována společně s cyklem Musica Picta. Přibližná délka audiovizuálního díla je 10 min.