V roce 2010 vznikla za účelem prezentace na světové výstavě EXPO v Šanghaji interaktivní animace vycházející z ilustrací Zdeňka Sklenáře ke knize Opičí král (česky 1961). Jedním ze spoluautorů animace byl i Martin Búřil. Základem videa Monoskop no. 3 jsou podklady ploškové animace příběhů Opičího krále, z nichž jsou však odstraněna veškerá grafická data původních ilustrací. Jeho souboje s Nefritovým císařem jsou převedeny na kolize barevných obdélníků generického monoskopu, kalibračního obrazce, jímž jsou automaticky nahrazena chybějící data v software After Effects. Búřilův Monoskop je technickým ready-madem i animovaným filmem čisté formy zbavené obsahu. Pokud by původní Opičí král rozšířením Sklenářových kreseb o mediální nadstavbu, Monoskop je čistou manifestací této nadstavby, všeho, co bylo k původnímu výtvarnému obsahu přidáno. V roce 2011 byl snímek uveden na 10. přehlídce animovaného filmu – PAF Olomouc, rovněž byl prezentován na autorské výstavě Martina Búřila v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně (2014) a v rámci online výstavy Argumentovaná realita (Národní filmový archiv, Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 6 min 52 s.

Snímek Kytka realizoval René Slauka v první polovině devadesátých let spolu s dalšími počítačovými animacemi, které vytvářel samostatně nebo ve spolupráci s Věrou Geislerovou. Oba byli členy Oboru video, který založil Radek Pilař. Zúčastnili se prvních prezentací těchto videistů, jak se sami označovali. Slauka, podobně jako Věra Geislerová nebo další členka Oboru videa, Lucie Svobodová, spatřovali v počítačové animaci nové možnosti obrazového vyjádření. Slauka, který se ve své fotografické tvorbě zaměřuje na záznamy každodenních až intimních situací, se v počítačové animaci věnoval simulování prostoru a znázornění všedních věcí jako atributů hmotného světa. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo Martin Hřebačka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min.

Ve filmu Erosynta I Martin Hřebačka využíval a ohledával možnosti počítačové animace. Na temném pozadí evokujícím nekonečnou hloubku pluje stříbřitá hmota, která pozvolně mění svůj tvar. Hudba Vladimíra Helebranta, který byl od roku 1988 členem české alternativní bigbeatové kapely MCH band jako klávesista a zpěvák, dotváří atmosféru umělého universa, jež je zdánlivě vzdálené naší realitě. Pomocí simulace optických a haptických vlastností povrchu stříbřitého morfujícího tvaru, vzniká prostor pro asociace od buněčných mikrosvětů, přes kapalná skupenství přírodních i chemických látek až po představy o vzdáleném vesmíru. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo René Slauka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min a 26 sec.