Akce byla realizována v jižních Čechách v předhůří Šumavy v Červeném mlýně během pedagogicko-umělecké rezidence, na kterou byl Miloš Šejn pozván umělkyní Barbarou Benish. Autor zde pořídil množství audiovizuálního materiálu, který souvisel s prostředím mlýna, s moukou, s vodou, s původním mlýnským zařízením a tyto záběry propojil s performativním akcemi, které charakterizují reminiscence na autorovi rodiče. Součástí performance jsou apropriace tatínkova klobouku a matčina kombiné. Miloš Šejn zdědil zájem o historii mlynářského řemesla právě po své mamince, jejíž rod pocházel z mlynářské rodiny. Klíčovou roli ve snímku zaujímá kniha Velký český snář, který dodnes vychází. Šejn použil výtisk zakoupený v antikvariátu a během performance jej dle svých slov reinterpretoval moukou, kterou na ni v průběhu sypal. Dílo Somnia Molitori / Miller’s visions bylo prezentováno v kině Ponrepo (27. 5. 2024) jakou součást autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Jednalo se o doprovodný program k částečně retrospektivní výstavě (Depozit paměti, kurátor Petr Vaňous, galerií Jilská 14, 2024). Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 8 min a 20 sec.

Snímek Sněm věcí se odehrává v dystopické krajině v okolí česko-polských hranic u Kralického Sněžníku. Místo obývají vedle turistů bloudících v mlze také zvláštní bytosti reprezentující civilizační dopady na krajinu. Trojice těchto entit, které jakoby vznikly z odpadu odhozeného do blízkého křoví, sedí okolo táboráku a zpola srozumitelnou řečí o něčem rokuje. Jejich řeč, digitálně modifikovaná, připomíná jakousi pivní břichomluvu. Snímek tak humorně paroduje zálesáckou i turistickou kulturu, která se navzdory lásce k přírodě rovněž neblaze podepisuje na krajině. Jakub Tulinger snímek vytvořil v kombinací 3D animace a volně dostupných snímků z google maps, které tam nahráli turisté. K vytvoření díla jej inspirovala nová výstavba návštěvnické infrastruktury v blízkosti Kralického Sněžníku a otázka, jak zvýšený nápor turismu ovlivňuje živoucí ekosystém. Snímek byl ústřední součástí Tulingerovy výstavy nazvané Říkat jí Mixér (GVUN Kabinet, 2024). Rovněž byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 15 min 44 sec.

Audiovizuální dílo Setkání vzniklo na základě spolupráce Alžběty Bačíkové s nevidomou Alenou Terezií Vítek a neslyšícím Macem Henzlem. Dílo zachycuje jejich inscenovaná setkání ve všedním prostředí kavárny, auta či kina, kde Terezie s Macem nacházejí nové možnosti společné interakce. Oba protagonisté se podíleli na scénáři k filmu a ovlivnili výslednou podobu díla. Při prvním uvedení na výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého (Národní galerie, Praha 2018) byla ve dvou místnostech odděleně prezentovaná zvuková a obrazová složka filmu, o dva roky později však vznikla nová verze filmu kombinující obrazovou a zvukovou stopu, jež byla uvedena na výstavě Můj pohled, tvůj obraz - můj obraz, tvůj pohled v Karlin Studios. Za prezentaci díla Setkání na výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého Alžběta Bačíková obdržela Diváckou cenu Českých center. Přibližná délka díla je 14 min 53 s.

Audiovizuální dílo Sběratel - Detail se skládá z původní videoperformance Michala Pěchoučka s názvem Sběratel a z její varianty, která v detailu zachycuje skládající se obrazový příběh z frontálního pohledu. I když snímek následuje stejný rytmus jako předcházející performance (vycházející z hudebního podkladu Hitchcockova filmu Psycho), postava prezentujícího umělce v něm přítomna není. Video bylo zřejmě natočeno přímo v době konání Pěchoučkovy výstavy v Moravské galerii v Brně, pro kterou byl výchozí obrazový cyklus původně sestaven. Kromě této výstavy není známa žádná další veřejná prezentace tohoto snímku. Přibližná délka audiovizuálního díla je 14 min 43 s.

Videoperformance Sběratel navazuje na stejnojmenný cyklus dvaceti šesti maleb (olej na plátně, 105 x 125 cm), který Michal Pěchouček připravil v roce 2003 pro svou samostatnou výstavu v Moravské galerii v Brně. Cyklus svou povahou připomínal obrazový storyboard, který odkrýval příběh postupující od detailních záběrů rostlin a nemocničního prostředí, přes policejní výslech mužského protagonisty, až po záběr na plovoucí plachetnici a portrét zdravotní sestry, evokující tvorbu Vincenta van Gogha, na jehož Slunečnice Pěchouček odkazoval v zadním obrazovém plánu. V navazující performance, již na kameru v umělcově garsonce zaznamenal konceptuální umělec Zbyněk Baladrán, pak Pěchouček vystupoval v pozici autora, který tyto obrazy předvádí fiktivnímu sběrateli, a tak postupně tento příběh skládá do narativního celku. Základní rytmus pohybu byl přitom dán hudebním podkladem z Hitchcockova filmu Psycho od Bernarda Herrmanna, který byl rovněž součástí výchozí brněnské instalace. V této podobě byla videoperformance prezentována např. na výstavách Ostrovy odporu, (Národní galerie, Praha 2012), FILM. Directed by artists (Nitrianska galéria 2012-2013), Začátek století (Západočeská galerie, Plzeň 2012; Galerie výtvarného umění, Ostrava 2014), nebo Iluze malby (Projektor - online galerie pohyblivého obrazu GHMP 2018). Kromě výstav bylo dílo zařazeno také do DVD kompilace Pater Noster Video Stories (Galerie Jiří Švestka, Praha 2009). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 26 s.

Intimní portrét dívčího přátelství rozehrává rozpustilou dynamiku mezi dětstvím a dospělostí, hrou a vážností, skutečností a fikcí. Ve střihovém dokumentu se fotografie z domácích archivů proplétají s bezkamerovou animací. Proud obrazů unáší líně protékající řeka, do které se nakonec protagonistky vnoří, protože je vedro. Filmovou poetikou i subverzivní rebélií proti společenským konvencím obou protagonistek snímek připomíná tvorbu Věry Chytilové. Dílo bylo prezentováno na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava (2024) v rámci soutěže Fascinace:Exprmntl.CZ, kde získal zvláštní uznání poroty. Dále bylo uvedeno ve výběru Fascinace: Exprmntl.cz – soutěžní ozvěny (Ponrepo, 2025). Přibližná délka filmu je 6 min 52 sec.

Ve snímku Ruda, minerál, prach, kov zpracovává Barbora Mrázková téma moderních technologií, které jsou součástí každodenního života, ale jejich výroba spočívá v komplexním socio-ekonomickém řetězci s enormním dopadem na ekologii. Film tvoří rozhovor s jedním z firemních geologů a koláž obrazů z dolů na Koltan v Demokratické republice Kongo, a z laboratoří ve východočeském Lanškrouně, kde vytěžený nerost krystalizuje do podoby nezbytných komponent běžně rozšířených elektrotechnických zařízení. Nekonečná záplava digitálních obsahů je tak konfrontována s materiální podstatou těchto technologií i s konflikty, které zásadně narušují geograficky vzdálené ekosystémy a společnosti. Dílo bylo uvedeno v soutěži Jiné vize CZ na Přehlídce filmové animace a současného umění PAF 2023. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 11 min.

Adéla Babanová pracuje s různými mediálními postupy, konkrétně s rozhlasovými a televizními žánry, jako je inscenace, rozhovor, debata, jež využívá především k reflexi uměleckého provozu. Už její absolventskou práci nazvanou Rozhovor se Sylvií Plath charakterizoval zájem o reálné předobrazy, které umělkyně posouvá do absurdní roviny pomocí různých mediálních strategií. Fiktivní posmrtné rozhlasové interview se spisovatelkou a básnířkou Sylvií Plath, která ve svých třiceti jedna letech spáchala sebevraždu (1963) a teprve poté se stala světově známou, otevírá otázku sebevraždy jako jedné z možností, jak dosáhnout uměleckého uznání. Toto téma se objevuje i v jejích dalších pracech, v nichž jsou čitelné především dvě hlavní tematické a formální linie, které zpětně pojmenovala jako trilogii o umění (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009) a historická trilogie (Odkud spadla letuška, Návrat do Adriaportu, Neptun, 2013-2018). Jako zvukové dílo uvedla Adéla Babanová Rozhovor se Sylvií Plath poprvé v rozhlasové relaci na Radiu 1, která byla vysílána 24. května 2006. Relace se kromě autorky zúčastnil Josef Chuchma jako moderátor, a také Michal Pěchouček jako konzultant absolventské práce. Prvních několik minut fiktivního rozhovoru bylo prezentováno jako živý rozhovor, který pak vystřídala debata. Instalační řešení, kombinující video a fotografie z fiktivního bádání po stopách spisovatelky, bylo poprvé představeno na výstavě absolventských prací v Národní galerii v Praze. Přibližná délka díla je 10 min 31 s (video) a 9 min 24 s (zvukové dílo).

Ve filmu Říká se, že nejdelší sen trvá 45 minut kombinují jeho autorky, Juliana Moska a Zdeňka Petrová, dokumentární a experimentální postupy, aby zachytily prchavé chvilky snění a střípky paměti spojené s určitým místem a blízkou osobou. Inspirací ke vzniku snímku byla návštěva babičky Juliany Mosky v Lodži v Polsku, odkud pochází její rodina. Obě se nacházely v odlišné životní fázi – Juliana byla v pokročilé fázi těhotenství, zatímco její babička prožívala každodennost s Alzheimerovou chorobou, kvůli které téměř okamžitě zapomínala na právě prožité. Formou koláže tvořené rodinnými snímky a záběry na opuštěnou městskou krajinu, se ještě více stírají hranice mezi snem, skutečností a vzpomínám. Dílo bylo prezentováno na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava (2024) v rámci soutěže Fascinace:Exprmntl.CZ. Přibližná délka filmu je 14 min 25 sec.

V sugestivní miniatuře pracuje autorka Zuzana Březinová s impulzy pro fyzické prožití filmu: Jehla, která důsledně proniká dlaní v detailním záběru, jenž se na plátně devětkrát opakuje ve formě split screenu, protahuje opakovaně nit skrze tkáň, aniž by dokončila jediný steh. Zuzana Březinová vytvořila tento snímek v rámci svého studia v ateliéru Nová média na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. Svým krátkým snímkem, intimním a expresivním zároveň, se přibližuje k odkazu české performance a body artu, zejména k dílu Petra Štembery. Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Ji.hlava (2023) v soutěži Fascinace: Exprmntl.cz. Přibližná délka filmu je 1 min.

Film zachycuje lesní prostředí, do kterého byla vložena pyramida sestavená z kostek cukru. Stala se objektem zájmu okolní myrmekofauny a dalších občasných návštěvníků z hmyzích kruhů. Ve třinácti kapitolách zachycený rozpad bílé konstrukce zaznamenává kamera s makroobjektivem. Režisér filmu Matěj Smetana (1980) je vizuální umělec, autor komiksů, objektů, instalací a videí. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2024), kde získalo zvláštní uznání poroty. Dílo bylo dále uvedeno na Trienále umění v Muzeu umění Olomouc.
Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 17 min.

Adéla Babanová se zaměřuje na hraniční oblast reality a fikce. Spekulování a rozvíjení fragmentů skutečných příběhů modeluje pomocí manipulované, a ve většině případů přejaté fotografie či pohyblivého obrazu. K této umělecké strategii patří také její snímek Prut. V nekonečné smyčce levituje rybářský prut nad hladinou řeky – provokativně a podezřele, svobodně a uvolněně. V tomto obraze, tak těžko zodpověditelném, se soustředí Babanové schopnost dráždivě vyjádřit, s nadsázkou a s vyloučením patosu, bezmála existenciální roviny toho, jak se věci/lidé jeví sobě samým a druhým, a jaké/jací jsou. Snímek byl prezentován například v rámci samostatné výstavy Adély Babanové nazvané Potížistky v Galerii Jiří Švestka v roce 2011. Projekce tohoto krátkého snímku vytvářela symbolický předěl mezi dvěma narativními okruhy samostatných děl (Už šedesát let je mi třicet a Tringalka). Přibližná délka díla je 2 min 15 s.

Minutový experimentální film bez dialogů trojice autorek Darji Parsi, Iryny Tsaryk a Viktorie Tomadze z Ateliéru animované a interaktivní tvorby na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara při ZČU v Plzni. Za zvuku vlnobití elektrického proudu protínají tmu lesa světelné paprsky, které jako by vycházely z hub, chorošů a větvoví. Vyrobeno na plenéru ve Valdštejnské lodžii v Jičíně. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 1 min.

Film Terezy Chovancové ve vertikálním formátu zachycuje vnitřní monolog ženy opanované strachem z nevyřešeného konfliktu. Zvukovou složku doplňují detailní close-upy na tělo a jeho okolí. Snímek se uzavírá záběrem na pohybující se masu těl v hudebním klubu. Vystudovala střihovou skladbu a v současné době studuje režii a scenáristiku na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.
Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 2 min.

Snímek Prolog Terezy Vinklárkové vychází ze scénické situace, v níž se setkávají dvě amorfní lidské figury. Jejich interakce je vyjádřena choreografií a rozhovorem, jenž se odehrává mimo obraz. Tyto bytosti, stylizované pomocí silikonových masek a kostýmu, reprezentují genderově nevyhraněné bytosti. Během této jakési autoterapeutické performance se nastolují otázky o průběhu biomechanických procesů v těle, témat odhalujících příběhy systematického potlačování emočního prožívání, psychosomatických problémů, ale především otázek, jak se člověk vztahuje k vlastnímu tělu pod tíhou patriarchální společnosti.
Dílo bylo prezentováno v rámci cyklu Eternal Maze na společné výstavě s Magdalenou Lazar nazvané Bodies On the Edge Of The Echo Chamber (JednaDvaTři gallery, Praha, 2023). V roce 2023 bylo vybráno do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Snímek byl rovněž uveden v kurátorském komponovaném programu Absence ve Videoarchivu 5: Hodné holky nezlobí. Intimita jako nástroj subverze (11. 11. 2024, kino Ponrepo). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 8 min 26 sec.

Film Prohnutá dlažba vypráví příběh umělecké keramičky Jarmily B., která v období normalizace vytvořila řadu realizací pro lázeňské komplexy v Československu. Fiktivní dokument pátrá po osudu umělkyně a jejích děl, čímž vznáší otázky po důvodech vyloučení autorky z lokálního kánonu dějin umění. Film vychází z doktorského výzkumu Alžběty Bačíkové, ve kterém se autorka zabývala dokumentárními přístupy v současném audiovizuálním umění. Dílo vzniklo ve spolupráci s galerií TIC, kde bylo poprvé vystaveno formou tříkanálové instalace, a Artyčok.TV, jež na svých webových stránkách zveřejnila jednokanálovou verzi filmu. Dvě ústřední části filmu byly na výstavě v galerii TIC doplněny o film zachycující dokumentaci tvorby Jarmily B., na jehož vzniku se podílela umělkyně Martina Smutná, a v případě dalšího uvedení bylo dílo doplněno o videozáznam přednášky Šárky Svobodové (Galerie výtvarného umění, Náchod 2018). Přibližná délka díla je 22 min 22 s.

Název krátkého videa Michala Pěchoučka vychází z anglického slova „playtime”, které označuje malou školní přestávku. V této návaznosti snímek představuje krátký příběh ze školního prostředí, který je v určité rovině zároveň volnou parafrází Balthusova obrazu Děti. I když bez jednoznačně uchopitelné pointy, video Přestávka je typickým příkladem jedné z vrstev Pěchoučkovy audiovizuální tvorby, která se vyznačuje důrazem na formální skladbu a stylizaci pracující s geometrickým členěním či fragmentací obrazu (dalšími z této řady jsou např. videa Pater noster a Fairy tale). Video bylo uvedeno na výstavách Michal Pěchouček: Osobní vlak (Galerie Jiří Švestka, Praha 2006) a Michal Pěchouček: Playtime (Galerie Brno, Brno 2006). Dílo bylo zařazeno také do DVD kompilace Pater Noster Video Stories (Galerie Jiří Švestka, Praha 2009). Přibližná délka audiovizuálního díla je 13 min 10 s.

Polobozi jsou závěrečným dílem trilogie o mechanismech uměleckého prostředí, o pozici žen umělkyň, a o tom, co dělá umělecké dílo a jeho autora/autorku nesmrtelnými. Charaktery postav předchozích videí postupně dospěly v abstrahované kategorie: nejslavnější umělkyně, nejslavnější galerista na světě a Smrt, která za nemalou cenu nabízí nesmrtelnou slávu. Snímek je součástí trilogie o umění Adély Babanové (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009), v níž autorka s nadsázkou nahlížela na marnost a zároveň fatálnost sociálních mechanismů panujících v uměleckém provozu. Přibližná délka díla je 9 min 32 s.

Film Polní lékař aneb Pravidla styku s místními e-dívkami tvůrčí dvojice Andran Abramjan a Jan Hofman je inspirován hlavní postavou básně Tři ekonomické jednotky (Tomáš Čada, Vše o lásce, JT'S, 2019). Autoři snímku sledují pilota dronu na mírové misi v nejmenované zemi, který si krátí chvíle virtuální komunikací. Díky tomu, že byl snímek natočen převážně na hloubkovou kameru, a výrazně postprodukčně upraven, vzniklo formálně velmi specifické dílo, které charakterizuje rozpad obrazu a záměrná nečitelnost. Autorům se tak povedlo interpretovat původně autentické osobní vyprávění zaznamenané básnickou formou jako filmovou metaforu geopolitických konfliktů, a znovu tak nastolují otázku osobní odpovědnosti jednotlivců. Dílo bylo prezentováno na festivalu MFDF Ji.hlava (2024) v rámci soutěže Fascinace:Exprmntl.CZ a následně ve výběru Fascinace: Exprmntl.cz – soutěžní ozvěny (Ponrepo, 2025). Film byl v roce 2025 prezentován také na festivalech IFF Rotterdam a Clermont-Ferrand 2025. Přibližná délka filmu je 21 min 42 sec.

Námětem absolventského filmu Niké Papadopulosové Polednice je balada ze sbírky Kytice Karla Jaromíra Erbena. Autorka se vyhýbá ilustrativnímu zpracování klasického námětu a představuje jeho současnou interpretaci, k čemuž využívá progresivní digitální technologie. Herečka Monika Načeva se v roli matky nezbedného dítěte pohybuje ve virtuálním prostředí futuristické kuchyně, kde se vyrovnává s volbou mezi mateřskými povinnostmi a zábavou virtuálního světa. V kontrastu s fantaskní scénografií a hudbou Jana P. Muchova recituje tradiční znění balady herečka Jaroslava Adamová. Na výrobě filmu se podílel profesionální filmový štáb složený z kameramana Asena Šopova, zvukaře Ondřeje Ježka či producenta Martina Kořínka, postprodukce díla byla realizována v grafickém studiu televize Nova. Film byl uveden v České televizi v rámci pořadu Starty či na festivalu Entermultimediale (Praha, 2000). Přibližná délka audiovizuálního díla je 6 min.

Krátké video s názvem Pohybovadlo zachycuje stejnojmenný kinetický objekt, jehož části se rozpohybováním skládají a rozkládají. Videozáznam není pouhou dokumentací objektu, ale také samostatnou manifestací díla, kterou Pavla Sceranková označuje pojmem „videosocha”. Původní interaktivní objekt, který byl poprvé vystaven na výstavě Forma následuje… risk (FUTURA a Karlin Studios, Praha 2007), se nedochoval. Přibližná délka audiovizuálního díla je 39 s.

Trilogie videí Po stopách krve, Spejbl a Hurvínek a 13. revír představuje autorskou revizi útržků televizního vysílání. Pro tyto účely si Mezihorák v roce 1998 zaznamenal jeden kompletní den programu ČT1 na kazetu Hi8. V záznamu později vyhledával krátké fragmenty, které často nesou stopy různých mediálních poškození, nebo zachycují zdánlivě prázdné, či neidentifikovatelné výjevy. Ty sestavoval do takzvaných re-editů, krátkých smyček, jež reflektují stejnou měrou mizanscénu původních filmů i charakter jejich mediálního povrchu. Ačkoliv práce vyvolává dojem digitálního díla, byla vytvořena za pomoci editoru The Fast Video Machine, který pouze digitálně kontroloval dva analogové Hi8 videorekordéry. Z toho také pramení rytmická nestabilita videí, je důsledkem technicky omezeného střihového zařízení. Svými názvy videa odkazují k původním filmovým dílům Po stopách krve (režie Petr Schulhoff, 1970), 13. revír (režie Martin Frič, 1946) a k seriálu Na návštěvě u Spejbla a Hurvínka (režie Libuše Koutná, 1972). Spíše než o jejich cílené revize je jejich výběr důsledkem náhodného objevení v nepřetržitém toku televizního programu. Práce byly vytvořeny během studia na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Snímek Po stopách krve byl prezentován například na výstavě Snížený rozpočet (Mánes, Praha 1997–1998) nebo na online výstavě Nová vlna (Národní filmový archiv, Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 57 s.

Krátkometrážní film Aleše Zůbka zpracovává vizualizaci využití zařízení totamak, ve kterém by v budoucnu byla možné žhavé plazma využít například pro výrobu elektřiny. Dokumentární rozhovor s vědcem z Ústavu fyziky plazmatu Akademie věd České republiky Matějem Peterkou autor doplňuje o 3D animaci industriální sci-fi krajiny bez lidí. Dílo bylo vytvořeno na katedře CAS FAMU. Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 19 min.

Slovenský experimentální filmař a mediální umělec Franz Milec vytvořil snímek s glitch estetikou odkazující na herní prostředí. Z perspektivy robotického vysavače zachycuje průchod 3D animovanými liminálními prostory opuštěných kanceláří, převlékáren a chodeb. Zvukovou stopu díla tvoří zpěv a elektronická hudba. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Snímek byl uveden na Athens Digital Arts Festival 2024 a Fest Anča 2024. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 5 min.

Snímek ve vertikálním formátu o rekonvalescenci po těžkém úrazu v nepřívětivém, cis- heteronormativním prostředí instituce nemocnice, kde se léčený člověk nechtěně ocitá ve zcela podřízené pozici. Pokus o znovu-souznění s vlastním tělem, jehož výsledkem má být opět produktivní a zdravé tělo, ilustrují záběry na akrobatickou jízdu na motocyklu. Zpěv autorky filmu Marie-Anny Šulc v závěru filmu ústí v rap. Dílo bylo vytvořeno na katedře CAS FAMU. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Dílo bylo dále uvedeno v soutěži Jiné vize CZ na Přehlídce filmové animace a současného umění PAF 2023, snímek zde získal cenu diváků. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 7 min.