Ve snímku Jak si nepamatovat svá těla srovnává umělkyně Lucie Rosenfeldová historii interrupce v Československu se západním Self-help hnutím. Umělkyně se tématu reprezentace těla v souvislosti s technologiemi věnuje dlouhodobě. K jejím předchozím snímkům patří Dělohy a mozky (Hm..fantasy) (2022) nebo Technologie sebedotýkání (2021, s Matějem Pavlíkem). Film, Jak si nepamatovat svá těla, je výsledkem autorčina dlouhodobého výzkumu o tělesné paměti v oblasti reprodukční medicíny a vznikl kombinací archivních záběrů propojených s digitální animací doprovázených voiceoverem s historickým výkladem nebo s archivními citacemi.
Snímek byl poprvé prezentován na stejnojmenné výstavě v Galerii TIC v Brně v jednokanálové instalaci. Filmová premiéra se uskutečnila na festivalu MFDF Ji.hlava (2025). Přibližná délka filmu je 15 min 50 sec.

V díle Meditace autorka zpracovává téma tělesné zkušenosti. Janka Vidová Žáčková se v této době pokoušela reflektovat svůj postoj k genderovým rolím ve společnosti i ve vztahu k umění. Ve snímku Meditace se rozhodla zdůraznit intuitivnost tělesné zkušenosti a spojit ji s ženským prožitkem. Dílo bylo prezentováno na výstavě, jež byla součástí sympozia Viléma Flussera (Vilém Flusser - prehistorik posthistorie Symposium 1, 1992). Série těchto sympozií, organizovaných Goethe Institutem v Praze spolu s Národním technickým muzeem a Akademií výtvarných umění, byla klíčová pro formování ateliéru nových médií pod vedením Michaela Bielického, v němž v této době Janka Vidová Žáčková studovala. Také její tvorbu ovlivňovala koncepce digitálních médií tohoto filosofa. Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 42 s.

Videoperformance Milada vznila pro výstavu Práce na budoucnosti, kterou Pavla Sceranková realizovala společně s Dušanem Zahoranským ve Fait Gallery (Brno, 2019). Během performance se autorka pohybovala v prostorách galerie oblečená ve zvláštním elastickém obleku, jehož součástí byly silné magnety. Trajektorii pohybu tak určovala nejen umělkyně svou vůlí, ale i přitažlivá síla mezi magnety a kovovými plochami v prostorách galerie. Symbolické napětí mezi vlastními záměry a přizpůsobování se tlaku okolí lze interpretovat jako metaforu současných pracovních procesů, jež obepínají jedince stejně intimně a flexibilně jako elastický oblek. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 49 s.