Diplomová práce umelkyně Evy Jiřičky s názvem 360° je spojením několika forem uměleckého projevu - videohappening zapojující členy hodnotící diplomové komise, který vrcholí vytvořením objektu (záhonu) reprezentujícím zrod i zničení. Umělkyně osazovala zpustlý záhonek na chodníku před Akademií výtvarných umění květinami souběžně s konáním obhajob diplomových prací. Když přišla řada na její obhajobu, pozvala komisi ven a požádala zúčastněné, aby nastoupili do pronajatého autobusu. Zatímco účastníci akce, kteří netušili, kam je autobus dopraví, mohli uvnitř sledovat na integrovaných monitorech záznam předchozí části akce, v níž umělkyně sázela macešky, řidič autobusu plnil své zadání a otáčel se s autobusem o 360 stupňů. Po otočení autobusu členové diplomní komise (Vladimír Kokolia, Anna Daučíková, Michael Bielický, Karel Císař, Jiří Příhoda) zástupkyně administrativy školy (Alena Krátká) i studenti a studentky (Anetta Mona Chisa, Tomáš Džadoň, Pavlína Míčová, Tereza Janečková, Daniel Pitín, Pavla Sceranková, Jakub Nepraš, Jan Vidlička, Radim Labuda, Mark Ther a stážistka z Norska) museli vstoupit do zničeného záhonu nebo se pokusit jej přeskočit. Dílo bylo prezentováno, podobně jako většina prací Evy Jiřičky, formou projekce v kině i ve výstavě, např. Čestná stráž: Nový český videoart (Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, sekce: Galerie, ročník: 2007), Začátek století. České umění prvního desetiletí 21. století (Výstavní síň Masné krámy Západočeské galerie, Plzeň 2012; Dům umění, Ostrava 2012) nebo na retrospektivní výstavě Ateliéru nových médií Akademie výtvarných umění s názvem Oxygen - 30 years of moving image - Old is the new new (POP-UP Galerie AVU, Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 6 min 48 s.

Video, v němž se dva muži – jeden z nich je v obleku, druhý je nahý – věnují každodenním raním úkonům ve společné koupelně, natočil Radim Labuda jako svou první videoperformance. Ranou tvorbu Radima Labudy charakterizuje zájem o dynamiku partnerských i širších společenských vztahů, o znázornění mocenských vazeb dominance, podřízení, ale i subverze. Znázornění tělesnosti, včetně nahoty, může podle kontextu implikovat sebepřijetí, upřímnost, rozhodnost, stejně jako jindy nedostatečnost či znejistění. Dílo vzniklo u příležitosti kolektivní výstavy Martinů Reloaded kurátorky Kateřiny Fojtíkové (Akademie múzických umění, Sál Bohuslava Martinů, Praha 2003), kde vystavující umělci a umělkyně (Adéla Babanová, Pavla Sceranková, Daniel Pitín, Kateřina Závodová) vytvořili videa na stejný hudební fragment z díla Bohuslava Martinů. Přibližná délka audiovizuálního díla Bez názvu, které autor čistě z praktických důvodů někdy nazýval podle zmíněné výstavy, je 2 minuty.

Rané práce Radima Labudy charakterizuje proces pozorování, které může být zaměřeno na okolní dění nebo, díky performativnímu přesahu, na autora samotného. Kamera je pro Labudu prostředkem ke zkoumání okolního světa i k vlastní introspekci. Chewing Gum, neboli trojice videozáznamů performativních sochařských akcí, které spočívaly v modelování žvýkačky v ústech, vytvořil Labuda během své umělecké stáže v San Franciscu v roce 2004, kde dílo také poprvé vystavil (DMS Gallery, SFAI, San Francisco 2004). O dva roky později je prezentoval formou site-specific instalace v pražské galerii Montanelli spolu s japonskou umělkyní působící v San Franciscu Chiko Sato, která dodala autorskou kresbu a balíček žvýkaček. Instalaci dále tvořily tři monitory, na nichž se ve smyčce odvíjela tři videa žvýkačkových skulptur (Torus, Helix, Spiral), kresba a polička určená mimo jiné k odkládání nápojů během vernisáže. Zatímco formální aspekty instalace dodržovaly zvyklosti instalací tohoto typu, její obsah byl zamýšlen především jako humorná parodie klasických forem body artu a performance s odkazem například k dílům Bruce Naumana nebo Mariny Abramovic. Dílo bylo rovněž prezentováno formou projekčního pásma v kině Světozor v rámci projektu Audiovisual (Praha 2006) a na přehlídce českého videoartu na korejském festivalu NEMAF (Soul 2020). Přibližná délka audiovizuálního díla 2–4 minuty.

Akce Grátis punč proběhla 18. prosince 2005 na adventních trzích ve Vídni. Umělkyně Eva Jiřička a Katharina Cibulka, s níž se Jiřička seznámila během studií na Akademii výtvarných umění ve Vídni, se rozhodly na vánočních trzích nabízet tradiční teplý nápoj zdarma. Chtěly tak podrobit zkoušce limity adventního naladění společnosti. Jiřička a Cibulka přišly oblečeny záměrně ve světlých ušankách a kabátech a se záměrem komunikovat co možná nejvlídněji. Ostatní trhovci jejich počínání však agresivně odmítli, protože jim tak umělkyně snižovaly tržbu. Eva Jiřička se také v dalších svých akcích zabývala stereotypy městského chování a komunikace (např. Merkmale, 2007; Projížďka po Bahnhofstrasse, 2008; Zasedací pořádek, 2008 aj.), ale Grátis punč zůstává z hlediska reakcí náhodných účastníků nejvyhrocenější. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 45 s.

Performance Jízda, v níž se Eva Jiřička v roli dívky projížděla nahá po pražských ulicích ve sportovním kabrioletu, provokujícím způsobem rozostřuje hranice mezi veřejným a soukromým a tematizuje problém dívání se. Snímek začíná v garáži vylepené plakáty nahých modelek, kterým umělkyně věnuje jemný úsměv stejně jako nablýskanému zaparkovanému autu. Při pozornějším shlédnutí vychází najevo, že se pavidelně střídají záběry udivených kolemjdoucích a záběry do kabiny auta na nahou umělkyni. Umělkyně však nikdy není nahá v jednom záběru s reagujícími lidmi. Do dialogu s exhibováním vstupuje voyerství kolemjdoucích, ale také divácká imaginace, v níž hrají podstatnou roli zažité stereotypní genderové mechanismy. Ve skutečnosti není jisté, zda se náhodní kolemjdoucí podivovali nad odhalenou umělkyní nebo nad extravagantním kabrioletem řízeným mladou ženou. Eva Jiřička, podobně jako i v dalších akcích, které nemohly být natočeny statickou kamerou, spolupracovala na realizaci s další umělkyní, v tomto případě se Sylvou Málovou jako kameramankou. Dílo bylo prezentováno opakovaně v projekčních pásmech i v galerijním prostředí, např. KINO PAF. Kapitola I. (Galerie Caesar, Olomouc 24. 6. – 22. 10. 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 54 s.

Dílo patří do trilogie snímků MHD – Bus, MHD – Tramvaj, MHD – Metro. Poslední dva jmenované snímky se nedochovaly. Všechny tři filmy realizoval Mark Ther společně s Ondřejem Brody. Prvním impulsem pro realizaci akcí byl podle obou umělců pach ve vozech městské hromadné dopravy, a tak se rozhodli na situaci provokativně reagovat v sérii performancí spočívajících ve zpracování silně čpících potravin. Spojujícím motivem filmů je performativní akce obou umělců, během níž konzumují zapáchající potraviny v městské hromadně dopravě plné cestujících. V metru pojídali uzenou makrelu, v tramvaji krájeli cibuli. V jediném dochovaném snímku si v autobuse mažou syrečky na chleba. Akce proběhly v roce 2002 v Praze a měly pobouřit cestující, kteří si až na pár výjimek celé situace vůbec nevšímali. Dílo bylo realizováno jako školní práce během studia obou umělců na Akademii výtvarných umění v Praze, kde bylo rovněž prezentováno během klauzur. Snímek byl pak veřejně uveden například v rámci cyklu Paralelní kino – Programové pásmo Fetišizace odmítaného (Kino Ponrepo, Praha, 25. 3. 2019). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 46 s.

Během studijní stáže na vídeňské Akademii výtvarných umění pokračovala Eva Jiřička ve svých videoperformance, kterým se věnovala již na domovské pražské Akademii. Rakouský řád promítaný rovněž do městského mobiliáře vzbudil v umělkyni touhu tento úhledný systém podrobit zkoušce. Akce, v nichž dočasnými intervencemi proměňovala například osazení opečovávaných záhonů v kontrastu k přehlíženému pleveli, nebo přenášela koňský trus ze silnice pod okrasně střižený keř ve tvaru koně však proběhly pokojně. Tři akce ze čtyř umělkyně realizovala ve Vídni (název série také pochází z německého Unsere Gärten, neboli okrasné zahrádky a zároveň se jedná o jméno městské společnosti starající se o veřejnou zeleň) a byly to: Kopřiva v Unsere Gärten (A nettle in Unsere Gärten), Lejno v zahradě (Shit in the garden), Z pod lavičky do zahrádky a obráceně (From under the bench in to the ornamental garden and vice versa). Čtvrtou akci realizovala umělkyně v Praze na Náměstí míru – v lokalitě, kde strávila dětství. Právě tato intervence, v níž Jiřička vysázela několik mrkví na trávníků podél květinového záhonu, byla záhy zlikvidována uklízecí četou, která odnesla i strašáka připomínajícího “kostýmem” samu umělkyni. Pro environmentální motivy díla, jako je praxe guerilla gardening a narušení modernistické představy instrumentalizované přírody, byly Naše okrasné zahrádky zařazeny do programu Absence ve Videoarchivu II., který sestavil environmentální sociolog Arnošt Novák (KIno Ponrepo, Praha 18. 10. 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 8 min a 12 s.

Ve videu Našla v lese zkoumá Eva Jiřička kmen pokáceného stromu, který se zasekl ve větvoví okolních borovic. Jaké postavení by bylo najvhodnejší k němu zaujmout? Umělkyně zkouší různé pozice, aby adekvátně vyjádřila svůj postoj k této přírodní instalaci. Jako performerka se objevuje přímo v záběru, ale zároveň vnímáme její přítomnost i za kamerou. Splývání autorské a divácké perspektivy se tak posiluje podobně jako u romantických krajinářů, ale nálada, která je tímto „obrazem“ tlumočena, má blíž k žertu než k romantickému vzedmutí. Nepochopitelnost mnohým přírodních jevů, v souvislosti s jejich individuální interpretací tvoří jádro videa, ve kterém na první pohled nenucená hra může odhalit více otázek týkajících se například limitů modernistického instrumentálního pojetí přírody. Snímek byl prezentován na výstavě Začátek století. České umění prvního desetiletí 21. století (Výstavní síň Masné krámy Západočeské galerie v Plzni; Dům umění, Ostrava 2012). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 34 s.

Videoperformance Sběratel navazuje na stejnojmenný cyklus dvaceti šesti maleb (olej na plátně, 105 x 125 cm), který Michal Pěchouček připravil v roce 2003 pro svou samostatnou výstavu v Moravské galerii v Brně. Cyklus svou povahou připomínal obrazový storyboard, který odkrýval příběh postupující od detailních záběrů rostlin a nemocničního prostředí, přes policejní výslech mužského protagonisty, až po záběr na plovoucí plachetnici a portrét zdravotní sestry, evokující tvorbu Vincenta van Gogha, na jehož Slunečnice Pěchouček odkazoval v zadním obrazovém plánu. V navazující performance, již na kameru v umělcově garsonce zaznamenal konceptuální umělec Zbyněk Baladrán, pak Pěchouček vystupoval v pozici autora, který tyto obrazy předvádí fiktivnímu sběrateli, a tak postupně tento příběh skládá do narativního celku. Základní rytmus pohybu byl přitom dán hudebním podkladem z Hitchcockova filmu Psycho od Bernarda Herrmanna, který byl rovněž součástí výchozí brněnské instalace. V této podobě byla videoperformance prezentována např. na výstavách Ostrovy odporu, (Národní galerie, Praha 2012), FILM. Directed by artists (Nitrianska galéria 2012-2013), Začátek století (Západočeská galerie, Plzeň 2012; Galerie výtvarného umění, Ostrava 2014), nebo Iluze malby (Projektor - online galerie pohyblivého obrazu GHMP 2018). Kromě výstav bylo dílo zařazeno také do DVD kompilace Pater Noster Video Stories (Galerie Jiří Švestka, Praha 2009). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 26 s.

Snímek Tihle – Sociální situace: pět svázaných mužů představuje část z komplexní instalace, kterou Radim Labuda vytvořil pro výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2008. V brněnském Domě pánů z Kunštátu vytvořil instalaci o dvou dílech (Tihle a Ten druhý), v níž se zaměřil na téma internetové komunikace a jejího možného zneužití ve prospěch moderního zotročování. Během vernisáže Labuda zosnoval situaci, v níž vystavil pět dobrovolníků svázaných odborníky na bondage. Situaci natočil a po zbytek výstavy nahradil skutečné muže televizními obrazovkami se setříhanými záznamy. Druhá část instalace spočívala v online komunikaci návštěvníků výstavy s filipínským mladíkem, jenž se živil jako internetový prostitut. Narozdíl od pětice svázaných mužů, mu však Labuda platil za jeho čas, během kterého mladík mohl sledovat samotnou událost na vernisáži nebo komunikovat s návštěvníky pomocí web kamery. Umělec záměrně pracoval s napětím mezi blízkým a vzdáleným, fyzickým a virtuálním, čímž zdůraznil odlišné motivace k účasti na tomto sociálním experimentu. Dílo Tihle – Sociální situace: pět svázaných mužů tvoří pět videí o délce 7 minut.

Záznam akce Petra Váši a Mariana Pally vznikl v době jejich společného působení v Ateliéru intermediální tvorby. Poté, co vedení ateliéru po Radku Pilařovi převzal Tomáš Ruller, rozšířila se charakteristika oboru o multimediální performance, na jejíž výuce se podíleli právě Palla s Vášou. Akcí Větev oba pedagogové-umělci, s nepřehlédnutelnou dávkou ironie, popsali napětí mezi využíváním nových médií a živou akcí. Ve snímku vstávají od svých pracovních stolů, aby za použití vrtačky instalovali utrženou větev do zapnutého televizního přijímače. Na obrazovce je možné rozeznat původní televizní vysílání: záznam z koňských dostihů, animovaný film pro děti, koncert rockové kapely. Obraz i zvuk záznamu akce mají přiznaně nízkou kvalitu a doplňují je ještě titulky: “Prorážení televize větví” a “Litujeme zdroje electronického obrazu zraňované a trpící přírodou”. Záznam akce natočila jejich tehdejší ateliérová kolegyně a umělkyně Jennifer de Felice. Dílo bylo uvedeno na výstavě Český obraz elektronický – vnitřní zdroje (1994, Mánes). Přibližná délka audiovizuálního díla je 11 minut.