Showing 3055 results

Pracovní rešerše obsahující souhrnné informace získané v letech 2021–2022 v rámci výzkumného projektu 4525/2021 Videoarchiv Radka Pilaře (projekt podpořen Státním fondem kinematografie).

Pracovní rešerše obsahující souhrnné informace získané v letech 2021–2022 v rámci výzkumného projektu 4525/2021 Videoarchiv Radka Pilaře (projekt podpořen Státním fondem kinematografie).

Pracovní rešerše obsahující souhrnné informace získané v letech 2021–2022 v rámci výzkumného projektu 4525/2021 Videoarchiv Radka Pilaře (projekt podpořen Státním fondem kinematografie).

Pracovní rešerše obsahující souhrnné informace získané v letech 2021–2022 v rámci výzkumného projektu 4525/2021 Videoarchiv Radka Pilaře (projekt podpořen Státním fondem kinematografie).

Pracovní rešerše obsahující souhrnné informace získané v letech 2021–2022 v rámci výzkumného projektu 4525/2021 Videoarchiv Radka Pilaře (projekt podpořen Státním fondem kinematografie).

Pracovní rešerše obsahující souhrnné informace získané v letech 2021–2022 v rámci výzkumného projektu 4525/2021 Videoarchiv Radka Pilaře (projekt podpořen Státním fondem kinematografie).

Pracovní rešerše obsahující souhrnné informace získané v letech 2021–2022 v rámci výzkumného projektu 4525/2021 Videoarchiv Radka Pilaře (projekt podpořen Státním fondem kinematografie).

Pracovní rešerše obsahující souhrnné informace získané v letech 2021–2022 v rámci výzkumného projektu 4525/2021 Videoarchiv Radka Pilaře (projekt podpořen Státním fondem kinematografie).

Snímek Spánková paralýza vznikl jako studentská práce Vojtěcha Starého na oboru Nová média na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. Vojtěch Starý rozvíjí ve snímku téma stavu vědomí na pomezí bdělosti a snění, k čemuž využívá digitálních technologií. Muž, jehož zmutovaný, temně vibrující hlas prochází prostorem rozpadajících se, rozdělených či splývajících vizuálních fragmentů, popisuje vlastní zážitek nutkavého probouzení se a opětovného usínání a do sebe se vnořujících snů, aniž by opustil lůžko.
Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Ji.hlava (2023).
Přibližná délka filmu je 4 min.

Trilogie videí Po stopách krve, Spejbl a Hurvínek a 13. revír představuje autorskou revizi útržků televizního vysílání. Pro tyto účely si Mezihorák v roce 1998 zaznamenal jeden kompletní den programu ČT1 na kazetu Hi8. V záznamu později vyhledával krátké fragmenty, které často nesou stopy různých mediálních poškození, nebo zachycují zdánlivě prázdné, či neidentifikovatelné výjevy. Ty sestavoval do takzvaných re-editů, krátkých smyček, jež reflektují stejnou měrou mizanscénu původních filmů i charakter jejich mediálního povrchu. Ačkoliv práce vyvolává dojem digitálního díla, byla vytvořena za pomoci editoru The Fast Video Machine, který pouze digitálně kontroloval dva analogové Hi8 videorekordéry. Z toho také pramení rytmická nestabilita videí, je důsledkem technicky omezeného střihového zařízení. Svými názvy videa odkazují k původním filmovým dílům Po stopách krve (režie Petr Schulhoff, 1970), 13. revír (režie Martin Frič, 1946) a k seriálu Na návštěvě u Spejbla a Hurvínka (režie Libuše Koutná, 1972). Spíše než o jejich cílené revize je jejich výběr důsledkem náhodného objevení v nepřetržitém toku televizního programu. Práce byly vytvořeny během studia na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Snímek Spejbl a Hurvínek byl prezentován například na výstavě Snížený rozpočet (Mánes, Praha 1997–1998). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 34 s.

Bakalářský film Niké Papadopulosové s názvem Studna inspirovala stejnojmenná skladba hudební skupiny J.A.R a kultovní epizoda z normalizačního seriálu Třicet případů majora Zemana. Videoklip je tvořen prolínáním animovaných a hraných sekvencí, na kterých autorka úzce spolupracovala s členy kapely. Animované části filmu vznikly přetvořením záběrů z původního seriálu za použití technologie VIDOX, jež autorka ručně pomalovala a následně znovu nasnímala. Z původního hororového námětu tak vznikl humorný pastiš, jehož dynamiku podtrhuje rychlý střih a improvizovaná vystoupení členů kapely J.A.R. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 30 s.

Snímek Jana Ságla zachycuje přípravy společného koncertu Plastic People a Aktual v Suché u Nejdku. Film postupně zaznamenává příjezdy účinkujících, stěhování aparatury a exteriéry kolem místa konání. Ne však samotný koncert. Ten se odehrával v naprosté tmě a ve filmu je z něj čitelný pouze několikaokénkový záběr plivání ohně, které bylo jedním z mnoha pyrotechnických efektů využívaných na koncertech Plastiků. V tomto případě jde o mžikavou vzpomínku na technika, plivače ohně a pozdějšího bubeníka Dg307 Vladimír Vyšína. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 50 s.

Film Talk & Twerk zachycuje vzájemnou výuku dvou profesionálních lektorek: specialistky na rétoriku Renaty Bulvové a tanečnice twerku Martiny Panochové. Obě ženy se před kamerou potkávají poprvé, aby během jednoho odpoledne nacházely spojitosti mezi zdánlivě odlišnými druhy performativního umění. Díky otevřenosti obou protagonistek se jim v průběhu lekce daří rozpouštět meze vlastních disciplín. Improvizované akce jsou založeny na rámcově připraveném scénáři, na jehož základě se odvíjejí improvizované výstupy obou protagonistek. Film vznikl jako diplomová práce Alžběty Bačíkové v ateliéru Ateliéru malířství 2 Luďka Rathouského a Jiřího Franty na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Práce byla prezentována na řadě výstav, včetně výstavy StartPoint: Prize for Emerging Artists (DOX, Praha 2014) či The Offense of Things (Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem 2016). Film uvozuje strategie, jimiž se vyznačují také pozdější díla Alžběty Bačíkové, jako je spolupráce s osobnostmi z různých vrstev společnosti, dokumentace performativní a inscenované akce či zobrazení neverbálního vyjádření prostřednictvím pohyblivého obrazu. Přibližná délka díla je 35 min 57 s.

Film Tanec na ruinách muzea vznikl pro výstavu Carpe Diem ve Fait Gallery (Brno 2015), na které Alžběta Bačíková úzce spolupracovala s umělkyní Martinou Smutnou. Ústředním motivem jejich společného projektu je váza Olgy Hudečkové, keramičky, jejíž práce byly v 70. a 80. letech 20. století široce dostupné. Originál vázy je ve filmu Bačíkové rozezníván turntablistou Petrem Ferencem, který objekt roztáčí na gramofonových deskách skladby Má vlast v interiéru Uměleckoprůmyslového muzea. Výsledná zvuková stopa představuje dekonstrukci ikonicky známé skladby a přesouvá pozornost k dílu autorky, jejíž tvorba byla vytěsněna institucionální pamětí dějin umění. Kromě výstavy Carpe Diem bylo dílo součástí výstavy Ripple Effect (Futura, Praha 2017). Přibližná délka díla je 26 min 25 s.

Film The Commodity Catalogue zamýšlel konceptuální umělec Zbyněk Baladrán jako druhou část trilogie o reprezentaci, umění a politice. V předchozím snímku, nazvaném Signatury některých věcí (2022), se autor zabýval společenskou rolí umění. V tomto filmovém eseji prezentuje obrazy (v obecném smyslu) jako zboží. Vizuální forma,, která nese znaky VHS analogového videa (např. zastaralou vzorkovací sekvencí frekvencí snímků, nízkým rozlišením či pokřivenou barevností), jako by měla dokládat, že obrazy je možné multiplikovat, a tudíž komodifikovat. Autor, jenž film ve skutečnosti natočil digitálně, tímto tvůrčím gestem upozorňuje na uzpůsobitelnost spotřební estetiky.
Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Jihlava (2023), kde byl film mezinárodní porotou oceněn jako Nejlepší český experimentální dokumentární film roku 2023.
Přibližná délka filmu je 14 min.

Animovaný film The Time natočil Pilař v roce 1983 ve pro IVOS Film & Video Stockholm. Jedná se o jeden z pěti filmů realizovaných ve Švédsku v letech 1983–1984. Základní techniky filmu korespondují s Pilařovým programem poetizující animace objektů. The Time je hrou oživlých loutek, předmětů, materiálů a přírodnin sestavujících se a pomocí stop-motion animace do zoomorfních a antropomorfních tvarů. Záběry ze snímku byly použity v televizním filmu Kouzlo úsměvu (režie Jana Michajlová, Československá televize, Praha 1980). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 21 s.

Snímek Tihle – Sociální situace: pět svázaných mužů představuje část z komplexní instalace, kterou Radim Labuda vytvořil pro výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2008. V brněnském Domě pánů z Kunštátu vytvořil instalaci o dvou dílech (Tihle a Ten druhý), v níž se zaměřil na téma internetové komunikace a jejího možného zneužití ve prospěch moderního zotročování. Během vernisáže Labuda zosnoval situaci, v níž vystavil pět dobrovolníků svázaných odborníky na bondage. Situaci natočil a po zbytek výstavy nahradil skutečné muže televizními obrazovkami se setříhanými záznamy. Druhá část instalace spočívala v online komunikaci návštěvníků výstavy s filipínským mladíkem, jenž se živil jako internetový prostitut. Narozdíl od pětice svázaných mužů, mu však Labuda platil za jeho čas, během kterého mladík mohl sledovat samotnou událost na vernisáži nebo komunikovat s návštěvníky pomocí web kamery. Umělec záměrně pracoval s napětím mezi blízkým a vzdáleným, fyzickým a virtuálním, čímž zdůraznil odlišné motivace k účasti na tomto sociálním experimentu. Dílo Tihle – Sociální situace: pět svázaných mužů tvoří pět videí o délce 7 minut.