V díle Dělohy a mozky (Hm…fantasy) se Lucie Rosenfeldová
zaměřila na zkoumání a zprostředkování vlastní zkušenosti s návštěvou gynekologické ordinace. Záběry z čekárny, zvuky vyšetření a výhled z gynekologického křesla vytvářejí sugestivní půdu pro úvahu o skrytých historiích lékařského poznávání fyzična. Umělkyně se tématu vtělené paměti a možnostem její vědecké i umělecké reprezentace věnovala v rámci svého doktorského výzkumu zaměřenému na zobrazování těla v historii medicíny (konkrétně reprodukční medicíny a gynekologie). Vztah těla a paměti je přitom ve výzkumu konceptualizován především skrze myšlenky nového materialismu, posthumanismu a experimentální neurovědy.
Dílo bylo vystaveno v roce 2022 v galerii Kurzor.
Filmová premiéra se uskutečnila na festivalu MFDF Jihlava (2023).
Přibližná délka filmu je 9 min.

Ve snímku Jak si nepamatovat svá těla srovnává umělkyně Lucie Rosenfeldová historii interrupce v Československu se západním Self-help hnutím. Umělkyně se tématu reprezentace těla v souvislosti s technologiemi věnuje dlouhodobě. K jejím předchozím snímkům patří Dělohy a mozky (Hm..fantasy) (2022) nebo Technologie sebedotýkání (2021, s Matějem Pavlíkem). Film, Jak si nepamatovat svá těla, je výsledkem autorčina dlouhodobého výzkumu o tělesné paměti v oblasti reprodukční medicíny a vznikl kombinací archivních záběrů propojených s digitální animací doprovázených voiceoverem s historickým výkladem nebo s archivními citacemi.
Snímek byl poprvé prezentován na stejnojmenné výstavě v Galerii TIC v Brně v jednokanálové instalaci. Filmová premiéra se uskutečnila na festivalu MFDF Ji.hlava (2025). Přibližná délka filmu je 15 min 50 sec.

Poetická performance Zuzany Březinové představuje splynutí lidského těla s krajinou. Umělkyně inscenovala akci pro kameru. Střídají se tak záběry na samotnou performerku ležící na louce pod přikrývkou z mechu, a makro záběry na hmyzí faunu. Tempo snímku určuje pomalý a mělký dech performerky a česko-anglické titulky, které jsou integrální součástí obrazu a popisují proces splynutí s přírodou, jež provází zarůstání a zároveň vytrácení tíže lidského vědomí a tužeb. Dílo bylo prezentováno na festivalu MFDF Jihlava (2024) v rámci soutěže soutěže Fascinace:Exprmntl.CZ. Přibližná délka filmu je ?? min.

V animované koláži s názvem malý film o znásilnění vypráví jeho autorka příběh o dospívání až po traumatickou zkušenost znásilnění. Pomocí stop-motion animace propojuje kresbu, fotografii i reálné objekty, aby sdělením osobního příběhu otevřela prostor pro sdílený podobných zkušeností i ostatním. Právě schopnost překonat trauma díky sdílení a opoře v přátelství je další rovinou tohoto krátkého filmu, jenž na festivalu MFDF Ji.hlava (2025) získal hlavní cenu za experimentální film i cenu publika. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 9 min 9 sec.

V díle Meditace autorka zpracovává téma tělesné zkušenosti. Janka Vidová Žáčková se v této době pokoušela reflektovat svůj postoj k genderovým rolím ve společnosti i ve vztahu k umění. Ve snímku Meditace se rozhodla zdůraznit intuitivnost tělesné zkušenosti a spojit ji s ženským prožitkem. Dílo bylo prezentováno na výstavě, jež byla součástí sympozia Viléma Flussera (Vilém Flusser - prehistorik posthistorie Symposium 1, 1992). Série těchto sympozií, organizovaných Goethe Institutem v Praze spolu s Národním technickým muzeem a Akademií výtvarných umění, byla klíčová pro formování ateliéru nových médií pod vedením Michaela Bielického, v němž v této době Janka Vidová Žáčková studovala. Také její tvorbu ovlivňovala koncepce digitálních médií tohoto filosofa. Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 42 s.

Adéla Mitová vystupuje ve svém snímku jako performerka, které ve své akci demonstruje pocit napětí, který souvisí se sebepřijetím i vnějším tlakem a v druhém plánu rovněž s produkcí a percepcí umělecké akce jako takové. Statický záznam performativní akce, v níž autorka trpělivě a odhodlaně polyká zašmodrchanou pásku, vytváří tenzi mezi čistou, minimalistickou vizuální formou snímku a neodbytnou evokací fyzického diskomfortu aktérky. Dílo vzniklo jako klauzurní práce v ateliéru Nových médií na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. Filmová premiéra se uskutečnila na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka snímku je 5 min.

Snímek Prolog Terezy Vinklárkové vychází ze scénické situace, v níž se setkávají dvě amorfní lidské figury. Jejich interakce je vyjádřena choreografií a rozhovorem, jenž se odehrává mimo obraz. Tyto bytosti, stylizované pomocí silikonových masek a kostýmu, reprezentují genderově nevyhraněné bytosti. Během této jakési autoterapeutické performance se nastolují otázky o průběhu biomechanických procesů v těle, témat odhalujících příběhy systematického potlačování emočního prožívání, psychosomatických problémů, ale především otázek, jak se člověk vztahuje k vlastnímu tělu pod tíhou patriarchální společnosti.
Dílo bylo prezentováno v rámci cyklu Eternal Maze na společné výstavě s Magdalenou Lazar nazvané Bodies On the Edge Of The Echo Chamber (JednaDvaTři gallery, Praha, 2023). V roce 2023 bylo vybráno do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Snímek byl rovněž uveden v kurátorském komponovaném programu Absence ve Videoarchivu 5: Hodné holky nezlobí. Intimita jako nástroj subverze (11. 11. 2024, kino Ponrepo). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 8 min 26 sec.

V sugestivní miniatuře pracuje autorka Zuzana Březinová s impulzy pro fyzické prožití filmu: Jehla, která důsledně proniká dlaní v detailním záběru, jenž se na plátně devětkrát opakuje ve formě split screenu, protahuje opakovaně nit skrze tkáň, aniž by dokončila jediný steh. Zuzana Březinová vytvořila tento snímek v rámci svého studia v ateliéru Nová média na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. Svým krátkým snímkem, intimním a expresivním zároveň, se přibližuje k odkazu české performance a body artu, zejména k dílu Petra Štembery. Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Ji.hlava (2023) v soutěži Fascinace: Exprmntl.cz. Přibližná délka filmu je 1 min.