Ve videu Painting Radek Pilař naplňuje koncepci videa jako rozšířeného malířského prostoru v němž dochází k výtvarnému propojení scénografie, tance a elektronického média. Záznam taneční improvizace Evy Černé a Karla Vaňka je situován ve studiovém prostoru, jehož pozadí tvoří asambláž Pilařových výtvarných děl doplněná tmavými igelitovými plachtami. Do obrazu jsou pomocí klíčování vloženy záběry ohně a animace geometrických obrazců. Video je upraveno řadou efektů, např. solarizací, motion trail, zpomalením a přebarvením. Jsou dochovány dvě verze díla. Veřejně promítaná podává scény ze studia v černobílé ve vysokém kontrastu, druhá (nezveřejněná) naopak v měkkých pastelových odstínech. Snímek byl prezentován na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), v Galerii Restart (Praha 2013), na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava (Jihlava 2021), v Kině Ponrepo (Praha 2021) a na výstavě Radek Pilař 90 (Villa Pellé, Praha 2022). Přibližná délka audiovizuálního díla je 8 min 55 s.

Le Cuoche, neboli Kuchařky, je snímek Jana Jedličky z roku 1999, který byl natočen v říjnu roku 1998 v restauraci Machiascandona za jediný den nedaleko italského Grosseta. V té době, v tomto kraji natáčel Jan Jedlička také svůj středometrážní snímek Interno (2001). Umělec tímto přísně výtvarně komponovaným dokumentárním portrétem vzdal hold každodenní práci tří italských sester v jejich rodinné restauraci, kterou řadu let osobně navštěvoval. Zatímco generace matek: Milena, Morena a Mari vládnou kuchyni, jejich dcery Giovanna a Nicoletta obstarávají hosty. Osazenstvo restaurace Jedlička eliminoval statickou kamerou umístěnou proti výdejovému okénku. Oproti tomu ve zvuku ponechal kuchařkám jakoby vzácné soukromí a klid na práci a „vytáhl“ ševel z restaurace – rozhovory, šoupání židlí, cinkot příborů. Znalost místa a přísný formální koncept podtrhují autentičnost tohoto „portrétu“, který je však zároveň důmyslně stylizovaný. Využití rámu výdejního okénka evokuje výjevy z obrazů holandských mistrů. Projekční formát 4:3 měl záměrně protáhnout figury, aby působily spirituálně. Nabízí se tak podívaná, která podvědomě pracuje s profánním i sakrálním tvaroslovím. Úcta je tu projevena každodennosti. Snímek byl prezentován na retrospektivní výstavě Jana Jedličky v Galerii hlavního města Prahy v roce 2021. Přibližná délka audiovizuálního díla je 34 min 51 s.

Video tvoří studiový záznam koncertu Ireny a Vojtěcha Havlových situovaných před jednou z Pilařových rozměrných asambláží. Do obrazu jsou pomocí klíčování vkládány fragmenty z Pilařova filmu V jablíčku bydlí panenka (1984), v úvodu se také objevuje efektově upravená sekvence z filmu Václava Bedřicha Písnička pro sklíčka (1967), jehož byl Pilař výtvarníkem. V závěrečné části je pak použita geometrická animace Martina Hřebačky. Video Flare up vychází z Pilařovy vize „totální malby“, v níž se spojuje scénický, výtvarný a elektronický prostor. Současně jde o jednu z řady prací, ve kterých usiloval o vizuální vyjádření hudby. Snímek byl veřejně prezentován na Festivalu TINA B. – Art & Happiness (Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 51 s.

V roce 1984 využil Radek Pilař nově objevené médium videa k experimentování se starším filmovým materiálem ze 60. let. Jeho součástí byly i filmy, které kolem roku 1963 maloval barvou přímo na průhledný 16mm pás. Z nich pořídil screener na formát Betamax a přitom je přepracoval různými trikovými postupy. Vznikla tak řada studií, ve kterých filmy promítal na různé povrchy, nebo je upravoval kamerovými videoefekty. V roce 1984 vznikla první verze videa s názvem „Pink Floyd”, kde obraz doplnil hudbou z alba Meddle (1971). Není zřejmé, zda-li a kde byla tato verze veřejně prezentována. K materiálu se Pilař vrátil kolem roku 1990, když pracoval s obrazovým technikem Martinem Hřebačkou ve studiích Prograf a ACE. Tam podrobil materiál dalšímu efektovému zpracování s použitím novějších technologií, například jej rozdělil do obrazových mřížek, zpomalil a v některých případech doplnil počítačovou animací. Některé z pracovních verzí videa po roce 1990 jsou opatřeny zvukovým doprovodem záznamu projevu Miloše Jakeše v Červeném Hrádku u Plzně z roku 1989. Ze všech archivovaných verzí byla veřejně prezentována pouze autorizovaná reprezentace pod názvem „Barvy, 1965” - například na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), nebo na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (Jihlava 2021). Tato verze je také uvedena v Pilařově monografii (Josef Brukner a kol., Radek Pilař: obrazy, ilustrace, animovaný film, video. Praha: Slovart 2003). Přibližná délka této autorizované reprezentace audiovizuálního díla jsou 2 min.

Dvě cívky 16mm materiálu malované štětcem přes průhledný, částečně seškrábaný obraz (dětský loutkový televizní pořad), vytvořil Radek Pilař kolem roku 1963 inspirován filmy Normana McLarena. Částečně jde o volnou gestickou malbu napříč okénky filmu, jinde je zřejmá animace barevných skvrn a čar. Film byl vytvořen na hudbu skupiny Modern Jazz Quartet (konkrétní skladba neznámá), avšak bez přímé synchronizace zvuku a obrazu. Třetí cívka obsahuje jednoduché animace vyškrabované do podložky nevyvolaného černobílého negativu. Filmy byly v 60. letech prezentovány pouze úzkému okruhu návštěvníků Pilařova ateliéru. Neměly název, nejsou opatřeny zaváděcím pásem a titulky, v pozdějších letech byly využívány v jiných dílech i v různé orientaci a směru promítání cívky. Kolem roku 1984 Pilař materiály využil pro videoexperimenty na formátu Betamax, z nichž později vznikla videopráce uváděná jako „Barvy”, nebo „Barvy, 1965”. Pod tímto názvem byl kolem roku 2020 několikrát uveden i první díl barevného 16mm materiálu. Kromě toho existuje z poloviny 80. let řada videozáznamů, v nichž Pilař experimentuje s další animací ručně vyškrábanou na film (především základní geometrické obrazce), která se však na filmovém materiálu nedochovala. Datace těchto materiálu nelze přesvědčivě potvrdit a je i možné, že jde o filmy vytvořené na animačních dílnách, které Pilař vedl.