Diplomová práce umelkyně Evy Jiřičky s názvem 360° je spojením několika forem uměleckého projevu - videohappening zapojující členy hodnotící diplomové komise, který vrcholí vytvořením objektu (záhonu) reprezentujícím zrod i zničení. Umělkyně osazovala zpustlý záhonek na chodníku před Akademií výtvarných umění květinami souběžně s konáním obhajob diplomových prací. Když přišla řada na její obhajobu, pozvala komisi ven a požádala zúčastněné, aby nastoupili do pronajatého autobusu. Zatímco účastníci akce, kteří netušili, kam je autobus dopraví, mohli uvnitř sledovat na integrovaných monitorech záznam předchozí části akce, v níž umělkyně sázela macešky, řidič autobusu plnil své zadání a otáčel se s autobusem o 360 stupňů. Po otočení autobusu členové diplomní komise (Vladimír Kokolia, Anna Daučíková, Michael Bielický, Karel Císař, Jiří Příhoda) zástupkyně administrativy školy (Alena Krátká) i studenti a studentky (Anetta Mona Chisa, Tomáš Džadoň, Pavlína Míčová, Tereza Janečková, Daniel Pitín, Pavla Sceranková, Jakub Nepraš, Jan Vidlička, Radim Labuda, Mark Ther a stážistka z Norska) museli vstoupit do zničeného záhonu nebo se pokusit jej přeskočit. Dílo bylo prezentováno, podobně jako většina prací Evy Jiřičky, formou projekce v kině i ve výstavě, např. Čestná stráž: Nový český videoart (Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, sekce: Galerie, ročník: 2007), Začátek století. České umění prvního desetiletí 21. století (Výstavní síň Masné krámy Západočeské galerie, Plzeň 2012; Dům umění, Ostrava 2012) nebo na retrospektivní výstavě Ateliéru nových médií Akademie výtvarných umění s názvem Oxygen - 30 years of moving image - Old is the new new (POP-UP Galerie AVU, Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 6 min 48 s.

Ve snímku Beyond Anachronism: Eons of the Binary (Film) se jeho autor Claude Johann Čierny ptá „Co se stane, když se technologie minulosti setká se současností? Může vytvořit nějakou novou úroveň významu?”. Ve snaze zbavit analogový film nánosů nostalgie, zkoumá s pomocí analogové kamery prostředí pražského metra a přepravujících se lidí, kteří ve velké většině třímají v rukou své mobilní telefony. Vzniká tak experimentální dialog mezi analogovým a digitálním, lidským a umělým, realitou a představivostí. Tato dialektičnost je patrná rovněž v procesu vzniku snímku: hudbu k filmu vytvořila bratislavská producentka Sofia Nøt a Čierny část vizuální složky filmu svěřil generativnímu systému na tvorbu realistických obrazů DALL·E 2.
Filmová premiéra se uskutečnila na festivalu MFDF Ji.hlava (2023).
Přibližná délka snímku je 4 min.

Animovaný film Củ cà rốt propojuje současné prostředí vietnamské diaspory žijící v České republice s reáliemi z období socialismu, které se uchovaly v kolektivní paměti. Říkanka „o mrkvičce“ ve zvukové stopě patří do žánru đồng dao – tradiční vietnamské ústní lidové poezie pro děti, pro kterou je zachování rýmu a rytmu důležitější než významová návaznost. Autorka Lenka Tam Nguyen film vytvořila v rámci studia v ateliéru Digitálních médií na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.
Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 2 min.

Akce Grátis punč proběhla 18. prosince 2005 na adventních trzích ve Vídni. Umělkyně Eva Jiřička a Katharina Cibulka, s níž se Jiřička seznámila během studií na Akademii výtvarných umění ve Vídni, se rozhodly na vánočních trzích nabízet tradiční teplý nápoj zdarma. Chtěly tak podrobit zkoušce limity adventního naladění společnosti. Jiřička a Cibulka přišly oblečeny záměrně ve světlých ušankách a kabátech a se záměrem komunikovat co možná nejvlídněji. Ostatní trhovci jejich počínání však agresivně odmítli, protože jim tak umělkyně snižovaly tržbu. Eva Jiřička se také v dalších svých akcích zabývala stereotypy městského chování a komunikace (např. Merkmale, 2007; Projížďka po Bahnhofstrasse, 2008; Zasedací pořádek, 2008 aj.), ale Grátis punč zůstává z hlediska reakcí náhodných účastníků nejvyhrocenější. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 45 s.

Audiovizuální dílo Kapusta vzniklo během studia Pavly Scerankové u profesora Tonyho Cragga na Universität der Künste v Berlíně a bylo uvedeno na stejnojmenné výstavě v Galerii Jelení (Praha 2006). Námětem díla je fenomén zahradničení, ve kterém se podle autorky zrcadlí potřeba seberealizace a emocionálního nasazení, které je v každodenním pracovním procesu nemožné nebo nepřípustné. Umělkyně kamerou sleduje všední aktivity zahrádkářů v zahrádkářské kolonii a svým voyeuristickým záznamem reflektuje neobvyklou situovanost kolonie ve vztahu k okolní zástavbě. Hudbu k dílu poskytl skladatel Luke Styles. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 24 s.

Dílo patří do trilogie snímků MHD – Bus, MHD – Tramvaj, MHD – Metro. Poslední dva jmenované snímky se nedochovaly. Všechny tři filmy realizoval Mark Ther společně s Ondřejem Brody. Prvním impulsem pro realizaci akcí byl podle obou umělců pach ve vozech městské hromadné dopravy, a tak se rozhodli na situaci provokativně reagovat v sérii performancí spočívajících ve zpracování silně čpících potravin. Spojujícím motivem filmů je performativní akce obou umělců, během níž konzumují zapáchající potraviny v městské hromadně dopravě plné cestujících. V metru pojídali uzenou makrelu, v tramvaji krájeli cibuli. V jediném dochovaném snímku si v autobuse mažou syrečky na chleba. Akce proběhly v roce 2002 v Praze a měly pobouřit cestující, kteří si až na pár výjimek celé situace vůbec nevšímali. Dílo bylo realizováno jako školní práce během studia obou umělců na Akademii výtvarných umění v Praze, kde bylo rovněž prezentováno během klauzur. Snímek byl pak veřejně uveden například v rámci cyklu Paralelní kino – Programové pásmo Fetišizace odmítaného (Kino Ponrepo, Praha, 25. 3. 2019). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 46 s.

Během studijní stáže na vídeňské Akademii výtvarných umění pokračovala Eva Jiřička ve svých videoperformance, kterým se věnovala již na domovské pražské Akademii. Rakouský řád promítaný rovněž do městského mobiliáře vzbudil v umělkyni touhu tento úhledný systém podrobit zkoušce. Akce, v nichž dočasnými intervencemi proměňovala například osazení opečovávaných záhonů v kontrastu k přehlíženému pleveli, nebo přenášela koňský trus ze silnice pod okrasně střižený keř ve tvaru koně však proběhly pokojně. Tři akce ze čtyř umělkyně realizovala ve Vídni (název série také pochází z německého Unsere Gärten, neboli okrasné zahrádky a zároveň se jedná o jméno městské společnosti starající se o veřejnou zeleň) a byly to: Kopřiva v Unsere Gärten (A nettle in Unsere Gärten), Lejno v zahradě (Shit in the garden), Z pod lavičky do zahrádky a obráceně (From under the bench in to the ornamental garden and vice versa). Čtvrtou akci realizovala umělkyně v Praze na Náměstí míru – v lokalitě, kde strávila dětství. Právě tato intervence, v níž Jiřička vysázela několik mrkví na trávníků podél květinového záhonu, byla záhy zlikvidována uklízecí četou, která odnesla i strašáka připomínajícího “kostýmem” samu umělkyni. Pro environmentální motivy díla, jako je praxe guerilla gardening a narušení modernistické představy instrumentalizované přírody, byly Naše okrasné zahrádky zařazeny do programu Absence ve Videoarchivu II., který sestavil environmentální sociolog Arnošt Novák (KIno Ponrepo, Praha 18. 10. 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 8 min a 12 s.