Videoinstalace Měření vznikla pro výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2015 (Moravská galerie, Brno) ve spolupráci s kameramanem Janem Vidličkou a astrofyzikem Brunem Jungwirthem. Umělkyně se inspirovala fyzikální teorií, podle které došlo ke vzniku světla osamostatněním fotonů, čímž se stal vesmír transparentním. Tyto původní světelné částice nás stále obklopují a jsou měřitelné. Počet míčku, jenž v díle Měření dopadá na desky umístěné na těle umělkyně, tak přibližně odpovídá koncentraci prehistorických fotonů na malém prostoru. Práce byla prezentována na výstavě Médium: figura (Galerie hlavního města Prahy, 2017) a je podstatná pro ilustraci vývoje tvorby autorky v médiu pohyblivého obrazu, instalace a performance. Přibližná délka filmového záznamu performativní akce je 3 min 57 s.

Audiovizuální dílo Míchačka zachycuje performativní akci Pavly Scerankové, během které autorka rozhýbává kinetický objekt vytvořený pro výstavu Air de Berlin v Galerii AVU (Praha, 2007). Objekt svou konstrukcí připomíná stavební míchačku, avšak namísto bubnu je jeho rotující část tvořena pohyblivý materiály, které se při otáčení skládají a rozkládají. Se zvyšující se intenzitou otáčení se objekt stává hlučnějším, až nakonec hlasitě padá na zem. Audiovizuální dílo zachycuje interaktivní povahu původního kinetického objektu, jenž se nachází v soukromé sbírce, a je možné ho prezentovat samostatně. Přibližná délka audiovizuálního díla je 42 s.

Videoperformance Milada vznila pro výstavu Práce na budoucnosti, kterou Pavla Sceranková realizovala společně s Dušanem Zahoranským ve Fait Gallery (Brno, 2019). Během performance se autorka pohybovala v prostorách galerie oblečená ve zvláštním elastickém obleku, jehož součástí byly silné magnety. Trajektorii pohybu tak určovala nejen umělkyně svou vůlí, ale i přitažlivá síla mezi magnety a kovovými plochami v prostorách galerie. Symbolické napětí mezi vlastními záměry a přizpůsobování se tlaku okolí lze interpretovat jako metaforu současných pracovních procesů, jež obepínají jedince stejně intimně a flexibilně jako elastický oblek. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 49 s.

Krátký film Miss Krimi vznikl ve spolupráci Marka Thera a Ondřeje Brodyho jako dvoj film na téže téma: zneužití, znásilnění, podřízení, které je častým tématem kriminálních zápletek, ale zároveň je latentně přítomné i ve vztahu mezi umělcem a tím, koho zobrazuje ve svém díle. Oba umělci angažovali ve svých dvou krátkých filmech pracovně nazvaných Miss Krimi 1 a Miss Krimi 2 stejnou protagonistku, již poznali během předmětu figurální kresba na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a Akademii výtvarných umění v Praze, kde stála studentům a studentkám po léta modelem. Snímek se natáčel v Komořanech během dvou různých dnů. Oba umělci si byli vzájemně kameramany. Mark Ther, pro kterého je typická práce s detailně promyšleným kostýmem, který má zásadní vliv na sémantizaci příběhu, ve své verzi sledoval výrazně namalovanou ženu s fialovým svetrem, náušnicemi a broží při práci ve skleníku, jak okopává záhon. Žena z ničeho nic omdlí a padá na zkypřenou půdu. V záběru se objeví ruce anonymního pozorovatele, který ženu osahává. Příběh je ponechán bez jasného konce. V případě verze Ondřeje Brodyho se žena ocitá v malé zasněžené roklině, kde ji anonymní hlas ponižujícími příkazy nutí odhalit partie jejího těla a pozřít kousek sušenky. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 48 s.

Černobílý snímek Liubovy Maltsevy zachycuje v jediném záběru jakési zátiší se skleněnou vázou a vodní hladinou. Interakce se světlem tuto jednoduchou kompozici ale naplňuje pocitem znejistění. Pod dojmem minimalistické studie se ukrývá téma proměnlivosti v čase a skutečnosti, že věci mohou být jiné, než jak se jeví. Ve zvukové složce díla repetitivně zní věta v ukrajinštině „Modli se, jestli chceš, aby se země přiblížila a nebe promluvilo s tebou“. Název filmu je citací z knihy Les Grands Initiés autora Édouarda Schuré. Liubov Maltseva studuje na Fakultě designu a umění Západočeské univerzity Ladislava Sutnara a stážistkou na AVU v ateliéru Nová média 2. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 4 min.

Dílo Možná bylo poprvé vystaveno v rámci instalace, kterou Pavla Sceranková vytvořila pro přehlídku finalistů Ceny Oskára Čepana v Galérii Médium (Bratislava 2010). Umělkyně ve videu dribluje s ikonickou skleničku značky Durit, jež proslula výrobou odolných skleněných výrobků. Prezentací záznamu ve smyčce autorka vytváří dojem, že sklenička nedopadá na zem, ale odráží se od dlaně a odolává tak zemské přitažlivosti. Podobně jako v dalších dílech vzniklých v tomto období, i v této práci si autorka prostřednictvím manipulace s audiovizuálním záznamem pohrává s kinetickými vlastnostmi statického objektu. Dílo je určeno k prezentaci na vertikálně otočené obrazovce. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 4 s.

Videodokument Janky Vidové vznikl jako školní práce na Akademii výtvarných umění v Praze během návštěvy rodného místa na Slovensku v Muráňske Zdychavě. Cílem bylo zachytit atmosféru slovenského venkova jako důvěrně známého místa s řadou osobních vzpomínek a zároveň tuto kvalitu konfrontovat s prostředky nového média videa. Video obsahuje řadu zkreslení, deformací a barevných posunů, které přenáší obrazy evokující tradice a vzpomínky do artificiálního videoprostoru. Přibližná délka díla je 4 min 27 sec.

Jednozáběrová filmová vizualizace představy naléhavé myšlenky. Enigmatický objekt vejcovitého tvaru na bílém pozadí díky světelnému designu téměř ztrácí třetí dimenzi. Ruchy ve zvukové stopě připomínají zvuky, jaké vydává hlodavec. Autorka Anna Hušková studuje v ateliéru Nová média na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara při Západočeské univerzitě v Plzni. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Dílo bylo v dubnu 2024 součástí výstavy Natěsno v galerii GAFA. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 3 min.

Adéla Mitová vystupuje ve svém snímku jako performerka, které ve své akci demonstruje pocit napětí, který souvisí se sebepřijetím i vnějším tlakem a v druhém plánu rovněž s produkcí a percepcí umělecké akce jako takové. Statický záznam performativní akce, v níž autorka trpělivě a odhodlaně polyká zašmodrchanou pásku, vytváří tenzi mezi čistou, minimalistickou vizuální formou snímku a neodbytnou evokací fyzického diskomfortu aktérky. Dílo vzniklo jako klauzurní práce v ateliéru Nových médií na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. Filmová premiéra se uskutečnila na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka snímku je 5 min.

V díle O velikosti významu autorka kombinovala autentické záběry amatérského filmu z roku 1965, který zachycuje běžný
život lidí a dobovou atmosféru s vlastními videozáznamy z konce 90. let 20. století. Oba materiály propojila pomocí řady efektů: kolorování, zpomalení, fragmentace, výřezy či převrstvení. Dílo bylo poprvé prezentováno jako tříkanálová projekce na jednom plátně, kde se střídaly multiplikované obrazy, jež tak popíraly linearitu času. V této podobě bylo dílo uvedeno na výstavě Diskurs Feminin - Tělesný logos (Dům umění města Brna, 1998) nebo v LAB SCSU'98 (Centrum současného umění, Praha, 1998). V roce 2000 jej kurátorka Katarína Rusnáková zahrnula do Stálé expozice moderního a současného umění ve Veletržním paláci
(Národní galerie Praha). V podobě krátkého filmu bylo dílo zařazeno do online výstavy První vlna (Národní filmový archiv, Praha, 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min.

Dílo Otevřeno zavřeno otevřeno zavřeno… vzniklo pro prostor opuštěné benzinové pumpy. Do prázdných otvorů pro okna umělkyně nainstalovala jednoduché bílé desky tak, aby se volně otáčely působením větru či interakce s návštěvníky. Snímek zachycuje dočasnou proměnu zchátralé budovy v umělecký objekt, jež si pohrává s hranicemi vnitřního a vnějšího prostoru. Film byl vystaven jako autonomní reprezentace díla na výstavě Critical Space (Trafó Galéria, 2011), filmový záznam interakce účastníků s prostorem je autorkou považován za dokumentaci performativní instalace. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 31 s.

Námětem díla Parkovací smyčka se stalo nadzemní parkoviště, jehož budovu Pavla Sceranková pravidelně pozorovala během své rezidence v kanadském uměleckém centru Méduse Coop. Autorka v díle čerpá ze svého zaujetí touto stavbou a znovu ji konstruuje za pomoci dřevěného modelu a pohyblivého obrazu. Na videu sledujeme nízký půdorys stavby vyznačený v překližkové desce, která postupně klesá dolů, čímž budova zdánlivě roste do výšky, až přesáhne i samotný obrazový záznam. Práce byla prezentována na výstavách Týmpádom nič (Synagóga - Centrum súčasného umenia, Trnava 2010) či Model (Galerie Rudolfinum, Praha 2015). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 51 s.

Snímek ve vertikálním formátu o rekonvalescenci po těžkém úrazu v nepřívětivém, cis- heteronormativním prostředí instituce nemocnice, kde se léčený člověk nechtěně ocitá ve zcela podřízené pozici. Pokus o znovu-souznění s vlastním tělem, jehož výsledkem má být opět produktivní a zdravé tělo, ilustrují záběry na akrobatickou jízdu na motocyklu. Zpěv autorky filmu Marie-Anny Šulc v závěru filmu ústí v rap. Dílo bylo vytvořeno na katedře CAS FAMU. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Dílo bylo dále uvedeno v soutěži Jiné vize CZ na Přehlídce filmové animace a současného umění PAF 2023, snímek zde získal cenu diváků. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 7 min.

Slovenský experimentální filmař a mediální umělec Franz Milec vytvořil snímek s glitch estetikou odkazující na herní prostředí. Z perspektivy robotického vysavače zachycuje průchod 3D animovanými liminálními prostory opuštěných kanceláří, převlékáren a chodeb. Zvukovou stopu díla tvoří zpěv a elektronická hudba. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Snímek byl uveden na Athens Digital Arts Festival 2024 a Fest Anča 2024. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 5 min.

Krátké video s názvem Pohybovadlo zachycuje stejnojmenný kinetický objekt, jehož části se rozpohybováním skládají a rozkládají. Videozáznam není pouhou dokumentací objektu, ale také samostatnou manifestací díla, kterou Pavla Sceranková označuje pojmem „videosocha”. Původní interaktivní objekt, který byl poprvé vystaven na výstavě Forma následuje… risk (FUTURA a Karlin Studios, Praha 2007), se nedochoval. Přibližná délka audiovizuálního díla je 39 s.

Polobozi jsou závěrečným dílem trilogie o mechanismech uměleckého prostředí, o pozici žen umělkyň, a o tom, co dělá umělecké dílo a jeho autora/autorku nesmrtelnými. Charaktery postav předchozích videí postupně dospěly v abstrahované kategorie: nejslavnější umělkyně, nejslavnější galerista na světě a Smrt, která za nemalou cenu nabízí nesmrtelnou slávu. Snímek je součástí trilogie o umění Adély Babanové (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009), v níž autorka s nadsázkou nahlížela na marnost a zároveň fatálnost sociálních mechanismů panujících v uměleckém provozu. Přibližná délka díla je 9 min 32 s.

Snímek Prolog Terezy Vinklárkové vychází ze scénické situace, v níž se setkávají dvě amorfní lidské figury. Jejich interakce je vyjádřena choreografií a rozhovorem, jenž se odehrává mimo obraz. Tyto bytosti, stylizované pomocí silikonových masek a kostýmu, reprezentují genderově nevyhraněné bytosti. Během této jakési autoterapeutické performance se nastolují otázky o průběhu biomechanických procesů v těle, témat odhalujících příběhy systematického potlačování emočního prožívání, psychosomatických problémů, ale především otázek, jak se člověk vztahuje k vlastnímu tělu pod tíhou patriarchální společnosti.
Dílo bylo prezentováno v rámci cyklu Eternal Maze na společné výstavě s Magdalenou Lazar nazvané Bodies On the Edge Of The Echo Chamber (JednaDvaTři gallery, Praha, 2023). V roce 2023 bylo vybráno do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Snímek byl rovněž uveden v kurátorském komponovaném programu Absence ve Videoarchivu 5: Hodné holky nezlobí. Intimita jako nástroj subverze (11. 11. 2024, kino Ponrepo). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 8 min 26 sec.

Film Terezy Chovancové ve vertikálním formátu zachycuje vnitřní monolog ženy opanované strachem z nevyřešeného konfliktu. Zvukovou složku doplňují detailní close-upy na tělo a jeho okolí. Snímek se uzavírá záběrem na pohybující se masu těl v hudebním klubu. Vystudovala střihovou skladbu a v současné době studuje režii a scenáristiku na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.
Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 2 min.

Minutový experimentální film bez dialogů trojice autorek Darji Parsi, Iryny Tsaryk a Viktorie Tomadze z Ateliéru animované a interaktivní tvorby na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara při ZČU v Plzni. Za zvuku vlnobití elektrického proudu protínají tmu lesa světelné paprsky, které jako by vycházely z hub, chorošů a větvoví. Vyrobeno na plenéru ve Valdštejnské lodžii v Jičíně. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 1 min.

V sugestivní miniatuře pracuje autorka Zuzana Březinová s impulzy pro fyzické prožití filmu: Jehla, která důsledně proniká dlaní v detailním záběru, jenž se na plátně devětkrát opakuje ve formě split screenu, protahuje opakovaně nit skrze tkáň, aniž by dokončila jediný steh. Zuzana Březinová vytvořila tento snímek v rámci svého studia v ateliéru Nová média na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. Svým krátkým snímkem, intimním a expresivním zároveň, se přibližuje k odkazu české performance a body artu, zejména k dílu Petra Štembery. Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Ji.hlava (2023) v soutěži Fascinace: Exprmntl.cz. Přibližná délka filmu je 1 min.

Ve filmu Říká se, že nejdelší sen trvá 45 minut kombinují jeho autorky, Juliana Moska a Zdeňka Petrová, dokumentární a experimentální postupy, aby zachytily prchavé chvilky snění a střípky paměti spojené s určitým místem a blízkou osobou. Inspirací ke vzniku snímku byla návštěva babičky Juliany Mosky v Lodži v Polsku, odkud pochází její rodina. Obě se nacházely v odlišné životní fázi – Juliana byla v pokročilé fázi těhotenství, zatímco její babička prožívala každodennost s Alzheimerovou chorobou, kvůli které téměř okamžitě zapomínala na právě prožité. Formou koláže tvořené rodinnými snímky a záběry na opuštěnou městskou krajinu, se ještě více stírají hranice mezi snem, skutečností a vzpomínám. Dílo bylo prezentováno na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava (2024) v rámci soutěže Fascinace:Exprmntl.CZ. Přibližná délka filmu je 14 min 25 sec.

Rituální vražda pitomého úsměvu je nejstarší dochovaný filmový záznam akce Lumíra Hladíka, která byla natočena na 8mm barevný film, jenž byl Lumírem Hladíkem v roce 2019 uložen do Národního filmového archivu. Umělecká akce Rituální vražda pitomého úsměvu se jako jedna z mála Hladíkových performancí odehrála v interiéru jeho bytu. Prozrazuje umělcův zájem o všední symboliku drobných artefaktů, které ho mohou provokovat natolik, že se je rozhodne destruovat. Takový osud postihl i dřevěnou loutku šaška vystavenou ve výloze hračkářství nedaleko Hladíkova tehdejšího bytu. Filmový záznam akce, stejně jako šesti dalších z téže doby, pořídil Hladíkův přítel Petr Soukup. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. V roce 2020 byl film Rituální vražda pitomého úsměvu uveden v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 na MFDF Jihlava 2020 v programové sekci Fascinace. Přibližná délka díla je 3 min 50 s.

Adéla Babanová pracuje s různými mediálními postupy, konkrétně s rozhlasovými a televizními žánry, jako je inscenace, rozhovor, debata, jež využívá především k reflexi uměleckého provozu. Už její absolventskou práci nazvanou Rozhovor se Sylvií Plath charakterizoval zájem o reálné předobrazy, které umělkyně posouvá do absurdní roviny pomocí různých mediálních strategií. Fiktivní posmrtné rozhlasové interview se spisovatelkou a básnířkou Sylvií Plath, která ve svých třiceti jedna letech spáchala sebevraždu (1963) a teprve poté se stala světově známou, otevírá otázku sebevraždy jako jedné z možností, jak dosáhnout uměleckého uznání. Toto téma se objevuje i v jejích dalších pracech, v nichž jsou čitelné především dvě hlavní tematické a formální linie, které zpětně pojmenovala jako trilogii o umění (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009) a historická trilogie (Odkud spadla letuška, Návrat do Adriaportu, Neptun, 2013-2018). Jako zvukové dílo uvedla Adéla Babanová Rozhovor se Sylvií Plath poprvé v rozhlasové relaci na Radiu 1, která byla vysílána 24. května 2006. Relace se kromě autorky zúčastnil Josef Chuchma jako moderátor, a také Michal Pěchouček jako konzultant absolventské práce. Prvních několik minut fiktivního rozhovoru bylo prezentováno jako živý rozhovor, který pak vystřídala debata. Instalační řešení, kombinující video a fotografie z fiktivního bádání po stopách spisovatelky, bylo poprvé představeno na výstavě absolventských prací v Národní galerii v Praze. Přibližná délka díla je 10 min 31 s (video) a 9 min 24 s (zvukové dílo).

Intimní portrét dívčího přátelství rozehrává rozpustilou dynamiku mezi dětstvím a dospělostí, hrou a vážností, skutečností a fikcí. Ve střihovém dokumentu se fotografie z domácích archivů proplétají s bezkamerovou animací. Proud obrazů unáší líně protékající řeka, do které se nakonec protagonistky vnoří, protože je vedro. Filmovou poetikou i subverzivní rebélií proti společenským konvencím obou protagonistek snímek připomíná tvorbu Věry Chytilové. Dílo bylo prezentováno na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava (2024) v rámci soutěže Fascinace:Exprmntl.CZ, kde získal zvláštní uznání poroty. Dále bylo uvedeno ve výběru Fascinace: Exprmntl.cz – soutěžní ozvěny (Ponrepo, 2025). Přibližná délka filmu je 6 min 52 sec.

Audiovizuální dílo Setkání vzniklo na základě spolupráce Alžběty Bačíkové s nevidomou Alenou Terezií Vítek a neslyšícím Macem Henzlem. Dílo zachycuje jejich inscenovaná setkání ve všedním prostředí kavárny, auta či kina, kde Terezie s Macem nacházejí nové možnosti společné interakce. Oba protagonisté se podíleli na scénáři k filmu a ovlivnili výslednou podobu díla. Při prvním uvedení na výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého (Národní galerie, Praha 2018) byla ve dvou místnostech odděleně prezentovaná zvuková a obrazová složka filmu, o dva roky později však vznikla nová verze filmu kombinující obrazovou a zvukovou stopu, jež byla uvedena na výstavě Můj pohled, tvůj obraz - můj obraz, tvůj pohled v Karlin Studios. Za prezentaci díla Setkání na výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého Alžběta Bačíková obdržela Diváckou cenu Českých center. Přibližná délka díla je 14 min 53 s.