Krátké video s názvem Pohybovadlo zachycuje stejnojmenný kinetický objekt, jehož části se rozpohybováním skládají a rozkládají. Videozáznam není pouhou dokumentací objektu, ale také samostatnou manifestací díla, kterou Pavla Sceranková označuje pojmem „videosocha”. Původní interaktivní objekt, který byl poprvé vystaven na výstavě Forma následuje… risk (FUTURA a Karlin Studios, Praha 2007), se nedochoval. Přibližná délka audiovizuálního díla je 39 s.

Slovenský experimentální filmař a mediální umělec Franz Milec vytvořil snímek s glitch estetikou odkazující na herní prostředí. Z perspektivy robotického vysavače zachycuje průchod 3D animovanými liminálními prostory opuštěných kanceláří, převlékáren a chodeb. Zvukovou stopu díla tvoří zpěv a elektronická hudba. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Snímek byl uveden na Athens Digital Arts Festival 2024 a Fest Anča 2024. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 5 min.

Snímek ve vertikálním formátu o rekonvalescenci po těžkém úrazu v nepřívětivém, cis- heteronormativním prostředí instituce nemocnice, kde se léčený člověk nechtěně ocitá ve zcela podřízené pozici. Pokus o znovu-souznění s vlastním tělem, jehož výsledkem má být opět produktivní a zdravé tělo, ilustrují záběry na akrobatickou jízdu na motocyklu. Zpěv autorky filmu Marie-Anny Šulc v závěru filmu ústí v rap. Dílo bylo vytvořeno na katedře CAS FAMU. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Dílo bylo dále uvedeno v soutěži Jiné vize CZ na Přehlídce filmové animace a současného umění PAF 2023, snímek zde získal cenu diváků. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 7 min.

Námětem díla Parkovací smyčka se stalo nadzemní parkoviště, jehož budovu Pavla Sceranková pravidelně pozorovala během své rezidence v kanadském uměleckém centru Méduse Coop. Autorka v díle čerpá ze svého zaujetí touto stavbou a znovu ji konstruuje za pomoci dřevěného modelu a pohyblivého obrazu. Na videu sledujeme nízký půdorys stavby vyznačený v překližkové desce, která postupně klesá dolů, čímž budova zdánlivě roste do výšky, až přesáhne i samotný obrazový záznam. Práce byla prezentována na výstavách Týmpádom nič (Synagóga - Centrum súčasného umenia, Trnava 2010) či Model (Galerie Rudolfinum, Praha 2015). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 51 s.

Dílo Otevřeno zavřeno otevřeno zavřeno… vzniklo pro prostor opuštěné benzinové pumpy. Do prázdných otvorů pro okna umělkyně nainstalovala jednoduché bílé desky tak, aby se volně otáčely působením větru či interakce s návštěvníky. Snímek zachycuje dočasnou proměnu zchátralé budovy v umělecký objekt, jež si pohrává s hranicemi vnitřního a vnějšího prostoru. Film byl vystaven jako autonomní reprezentace díla na výstavě Critical Space (Trafó Galéria, 2011), filmový záznam interakce účastníků s prostorem je autorkou považován za dokumentaci performativní instalace. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 31 s.

V díle O velikosti významu autorka kombinovala autentické záběry amatérského filmu z roku 1965, který zachycuje běžný
život lidí a dobovou atmosféru s vlastními videozáznamy z konce 90. let 20. století. Oba materiály propojila pomocí řady efektů: kolorování, zpomalení, fragmentace, výřezy či převrstvení. Dílo bylo poprvé prezentováno jako tříkanálová projekce na jednom plátně, kde se střídaly multiplikované obrazy, jež tak popíraly linearitu času. V této podobě bylo dílo uvedeno na výstavě Diskurs Feminin - Tělesný logos (Dům umění města Brna, 1998) nebo v LAB SCSU'98 (Centrum současného umění, Praha, 1998). V roce 2000 jej kurátorka Katarína Rusnáková zahrnula do Stálé expozice moderního a současného umění ve Veletržním paláci
(Národní galerie Praha). V podobě krátkého filmu bylo dílo zařazeno do online výstavy První vlna (Národní filmový archiv, Praha, 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min.

Adéla Mitová vystupuje ve svém snímku jako performerka, které ve své akci demonstruje pocit napětí, který souvisí se sebepřijetím i vnějším tlakem a v druhém plánu rovněž s produkcí a percepcí umělecké akce jako takové. Statický záznam performativní akce, v níž autorka trpělivě a odhodlaně polyká zašmodrchanou pásku, vytváří tenzi mezi čistou, minimalistickou vizuální formou snímku a neodbytnou evokací fyzického diskomfortu aktérky. Dílo vzniklo jako klauzurní práce v ateliéru Nových médií na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. Filmová premiéra se uskutečnila na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka snímku je 5 min.

Jednozáběrová filmová vizualizace představy naléhavé myšlenky. Enigmatický objekt vejcovitého tvaru na bílém pozadí díky světelnému designu téměř ztrácí třetí dimenzi. Ruchy ve zvukové stopě připomínají zvuky, jaké vydává hlodavec. Autorka Anna Hušková studuje v ateliéru Nová média na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara při Západočeské univerzitě v Plzni. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Dílo bylo v dubnu 2024 součástí výstavy Natěsno v galerii GAFA. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 3 min.

Videodokument Janky Vidové vznikl jako školní práce na Akademii výtvarných umění v Praze během návštěvy rodného místa na Slovensku v Muráňske Zdychavě. Cílem bylo zachytit atmosféru slovenského venkova jako důvěrně známého místa s řadou osobních vzpomínek a zároveň tuto kvalitu konfrontovat s prostředky nového média videa. Video obsahuje řadu zkreslení, deformací a barevných posunů, které přenáší obrazy evokující tradice a vzpomínky do artificiálního videoprostoru. Přibližná délka díla je 4 min 27 sec.

Dílo Možná bylo poprvé vystaveno v rámci instalace, kterou Pavla Sceranková vytvořila pro přehlídku finalistů Ceny Oskára Čepana v Galérii Médium (Bratislava 2010). Umělkyně ve videu dribluje s ikonickou skleničku značky Durit, jež proslula výrobou odolných skleněných výrobků. Prezentací záznamu ve smyčce autorka vytváří dojem, že sklenička nedopadá na zem, ale odráží se od dlaně a odolává tak zemské přitažlivosti. Podobně jako v dalších dílech vzniklých v tomto období, i v této práci si autorka prostřednictvím manipulace s audiovizuálním záznamem pohrává s kinetickými vlastnostmi statického objektu. Dílo je určeno k prezentaci na vertikálně otočené obrazovce. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 4 s.

Černobílý snímek Liubovy Maltsevy zachycuje v jediném záběru jakési zátiší se skleněnou vázou a vodní hladinou. Interakce se světlem tuto jednoduchou kompozici ale naplňuje pocitem znejistění. Pod dojmem minimalistické studie se ukrývá téma proměnlivosti v čase a skutečnosti, že věci mohou být jiné, než jak se jeví. Ve zvukové složce díla repetitivně zní věta v ukrajinštině „Modli se, jestli chceš, aby se země přiblížila a nebe promluvilo s tebou“. Název filmu je citací z knihy Les Grands Initiés autora Édouarda Schuré. Liubov Maltseva studuje na Fakultě designu a umění Západočeské univerzity Ladislava Sutnara a stážistkou na AVU v ateliéru Nová média 2. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 4 min.

Krátký film Miss Krimi vznikl ve spolupráci Marka Thera a Ondřeje Brodyho jako dvoj film na téže téma: zneužití, znásilnění, podřízení, které je častým tématem kriminálních zápletek, ale zároveň je latentně přítomné i ve vztahu mezi umělcem a tím, koho zobrazuje ve svém díle. Oba umělci angažovali ve svých dvou krátkých filmech pracovně nazvaných Miss Krimi 1 a Miss Krimi 2 stejnou protagonistku, již poznali během předmětu figurální kresba na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a Akademii výtvarných umění v Praze, kde stála studentům a studentkám po léta modelem. Snímek se natáčel v Komořanech během dvou různých dnů. Oba umělci si byli vzájemně kameramany. Mark Ther, pro kterého je typická práce s detailně promyšleným kostýmem, který má zásadní vliv na sémantizaci příběhu, ve své verzi sledoval výrazně namalovanou ženu s fialovým svetrem, náušnicemi a broží při práci ve skleníku, jak okopává záhon. Žena z ničeho nic omdlí a padá na zkypřenou půdu. V záběru se objeví ruce anonymního pozorovatele, který ženu osahává. Příběh je ponechán bez jasného konce. V případě verze Ondřeje Brodyho se žena ocitá v malé zasněžené roklině, kde ji anonymní hlas ponižujícími příkazy nutí odhalit partie jejího těla a pozřít kousek sušenky. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 48 s.

Videoperformance Milada vznila pro výstavu Práce na budoucnosti, kterou Pavla Sceranková realizovala společně s Dušanem Zahoranským ve Fait Gallery (Brno, 2019). Během performance se autorka pohybovala v prostorách galerie oblečená ve zvláštním elastickém obleku, jehož součástí byly silné magnety. Trajektorii pohybu tak určovala nejen umělkyně svou vůlí, ale i přitažlivá síla mezi magnety a kovovými plochami v prostorách galerie. Symbolické napětí mezi vlastními záměry a přizpůsobování se tlaku okolí lze interpretovat jako metaforu současných pracovních procesů, jež obepínají jedince stejně intimně a flexibilně jako elastický oblek. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 49 s.

Audiovizuální dílo Míchačka zachycuje performativní akci Pavly Scerankové, během které autorka rozhýbává kinetický objekt vytvořený pro výstavu Air de Berlin v Galerii AVU (Praha, 2007). Objekt svou konstrukcí připomíná stavební míchačku, avšak namísto bubnu je jeho rotující část tvořena pohyblivý materiály, které se při otáčení skládají a rozkládají. Se zvyšující se intenzitou otáčení se objekt stává hlučnějším, až nakonec hlasitě padá na zem. Audiovizuální dílo zachycuje interaktivní povahu původního kinetického objektu, jenž se nachází v soukromé sbírce, a je možné ho prezentovat samostatně. Přibližná délka audiovizuálního díla je 42 s.

Videoinstalace Měření vznikla pro výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2015 (Moravská galerie, Brno) ve spolupráci s kameramanem Janem Vidličkou a astrofyzikem Brunem Jungwirthem. Umělkyně se inspirovala fyzikální teorií, podle které došlo ke vzniku světla osamostatněním fotonů, čímž se stal vesmír transparentním. Tyto původní světelné částice nás stále obklopují a jsou měřitelné. Počet míčku, jenž v díle Měření dopadá na desky umístěné na těle umělkyně, tak přibližně odpovídá koncentraci prehistorických fotonů na malém prostoru. Práce byla prezentována na výstavě Médium: figura (Galerie hlavního města Prahy, 2017) a je podstatná pro ilustraci vývoje tvorby autorky v médiu pohyblivého obrazu, instalace a performance. Přibližná délka filmového záznamu performativní akce je 3 min 57 s.

V díle Meditace autorka zpracovává téma tělesné zkušenosti. Janka Vidová Žáčková se v této době pokoušela reflektovat svůj postoj k genderovým rolím ve společnosti i ve vztahu k umění. Ve snímku Meditace se rozhodla zdůraznit intuitivnost tělesné zkušenosti a spojit ji s ženským prožitkem. Dílo bylo prezentováno na výstavě, jež byla součástí sympozia Viléma Flussera (Vilém Flusser - prehistorik posthistorie Symposium 1, 1992). Série těchto sympozií, organizovaných Goethe Institutem v Praze spolu s Národním technickým muzeem a Akademií výtvarných umění, byla klíčová pro formování ateliéru nových médií pod vedením Michaela Bielického, v němž v této době Janka Vidová Žáčková studovala. Také její tvorbu ovlivňovala koncepce digitálních médií tohoto filosofa. Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 42 s.

Snímek autorek Anežky Horové a Kláry Trskové nazvaný Mas Eternamente Não, který by se dal volně přeložit jako "ale ne navždy", vychází z koloniální zkušenosti malého afrického ostrovního státu Svatý Tomáš a Princův ostrov. 8mm obrazový materiál, který autorky pořídily v bývalé portugalské kolonii, kde do Karafiátové revoluce v roce 1974 přežíval plantážní systém pěstování kávy a kakaa hraničící s otrockou prací, je propojen se záběry chátrajících lisabonských skleníků. V rozbujelé vegetaci se dosud ukrývají busty z jedné z portugalských koloniálních výstav. Obraz doplňují verše svatotomášských básnířek Aldy Espírito Santo a Conceição Limy a mosambického básníka Josého Craveirinhy, které recituje hudebník Gerson Marta. Kakaový bob symbolizuje útlak, ale ne navždy. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023), dílo bylo dále prezentováno v pásmu filmů s názvem Zelený kolonialismus v galerii etc. (projekce v galerii 6. 11. 2023, a dále 7. 11. 2023 – 14. 11. 2023 bylo umístěno online na webu galerie etc.). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 4 min.

Dílo, jehož latinský název znamená v překladu světlušky, vzniklo v roce 2002 za letní noci u Lhoteckého rybníka nedaleko Jičína. Během akce se umělec pohyboval po louce a přitom natáčel blízký horizont. Dílo vzniklo na principu cine-dance, při němž je kamera součástí těla performera. K záznamu použil kameru JVS VHS C, s níž experimentoval již v roce 1993 na Akademii výtvarných umění, kde ji měl k dispozici jako pedagog. Tehdy objevil zvukový vedlejší efekt – jakési technické bručení – který tato kamera vytvářela samovolně díky nedokonalému čipu. Tohoto “brumu”, které vzdáleně připomínalo lidskou řeč, využil v řadě dalších děl (poprvé v Grand G / Sol 9.9.1993 / 50°26'19.565"N, 15°17'8.555", 1993). Stejný přístroj měl také potíže vyrovnat se s přezářenými body – pokud se takový pohybující bod objevil, vytvořilo to v obraze čáru. Docházelo tam tedy samovolně ke zpoždění obrazu. Namísto zachycení letu světlušek vytváří výsledný pohyblivý obraz efekt “psaní po krajině”. To přimělo také o několik let později kurátorku Věru Jirousovou, aby dílo zahrnula do Šejnovy výstavy Psané krajiny (galerie Šternberk, 2009), kde byl film ve smyčce promítán na stěnu v samostatné místnosti. V roce 2024 instaloval Miloše Šejn dílo Lampyris jako prostorovou instalaci (projekce na kulovitý objekt) v podzemí galerie Jilská 14 v rámci své výstavy Depozit paměti. Během doprovodného programu byl snímek uveden v kině Ponrepo (27. 5. 2024) jako součást autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 5 min 12 sec.

Film Alžběty Bačíkové s názvem Květomluva zachycuje němou konverzaci ženy a muže, kteří se střídavě objevují ve statickém záběru a pokládají na stůl různé druhy květin. Dialog obou postav se odvíjí formou titulků, které reprodukují symbolické významy rostlin z lidové knihy o květomluvě. Téma možností navázání komunikace mezi různými subjekty rezonuje i v dalších pracích autorky, jako je například Talk & Twerk (2014) či Setkání (2018). Dílo bylo poprvé vystaveno společně s objektovou instalací Hráz, která odkazovala k otázce komunikační bariéry v mezilidských vztazích (Galerie Tvar, Brno 2013). Film byl později prezentován také samostatně bez původní objektové instalace (Výběr ze sbírky Fait Gallery, Fait Gallery, Brno 2019). Přibližná délka díla je 4 min 13 s.

Krátké video Krása vzniklo jako klauzurní práce během studia Pavly Scerankové na Akademii výtvarných umění v Praze. Detailní záběry kapek oleje rotujících ve vodě nechávají vyniknout jejich struktuře a rytmickému pohybu, což podtrhuje hudební složka díla. Video bylo v původní verzi doprovázeno fragmentem skladby Beauty hudební skupiny Einstürzende Neubauten, z důvodu ochrany autorských práv k původní skladbě však umělkyně vytvořila druhou verzi díla s původním hudebním doprovodem, kterou lze prezentovat v případě nemožnosti zajištění autorských práv k původní verzi. Práce představuje jedno z prvních audiovizuálních děl Pavly Scerankové. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 16 s.

Dílo Krabicování se skládá z krátkých performativních akcí Pavly Scerankové, ve kterých autorka samu sebe zahaluje do rozkládacích krabic a obalů. Umělkyně upravuje filmové záznamy akcí prostřednictvím zpomalení či přetáčení záběrů, čímž proměňuje konvenční časovost zachycených pohybů a obalových forem. Práce vznikla během studia autorky na Akademii výtvarných umění v Praze. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 6 s.

Krátký snímek Jana Zajíčka vznikl jako studentská práce během jeho studia v Kabinetu multimediální tvorby Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Námětem filmu je reflexe úmrtí člověka ve vztahu k síti společenských vztahů, jejichž je součástí. Zajíček zachycuje strukturu této sítě, od čehož se odvíjí nelineární forma jeho filmového vyprávění. Souběžnost dějů vyjadřuje pomocí prolínání hraných sekvencí s 3D digitální animací, která ilustruje strukturu sítě znázorněných společenských vazeb. Pomíjívost těchto vazeb režisér zdůraňuje zasazením děje do efemérního prostředí graffity scény, jejíž byl sám součástí. Film získal ocenění za nejlepší zvuk v rámci studentského festivalu FAMUFEST a byl uveden na Mezinárodním festivalu krátkých filmů Oberhausen, Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary či v Anthology Film Archives v New Yorku. Přibližná délka audiovizuálního díla je 20 min 10 s.

Dílo Klatov vychází z filmového materiálu, který natočil dědeček Pavly Scerankové v druhé polovině 50. let. První verze filmu vznikla během studia umělkyně v Berlíně, kde autorka zdigitalizovaný materiál sestříhala a doplnila hudbou Luka Stylese. Spolupráce se Stylesem přispěla ke vzniku druhé verze filmu pro londýnské BFI, kterou autorka považuje za finální. Materiál byl zkrácen na stopáž pěti minut a hudební kompozici pro novou verzi vytvořila skladatelka Naomi Pinnock. Černobílý snímek zachycuje letmé obrazy z rodinného života na slovenském venkově, které se vynořují a ztrácejí jako obrazy vzpomínek z dětství. Dílo bylo prezentováno na výstavě Zelené album (Galerie OFF/FORMAT, Brno 2012). Přibližná délka první verze audiovizuálního díla je 8 min 43 s, přibližná délka druhé verze audiovizuálního díla je 5 min 6 s.

Performance Jízda, v níž se Eva Jiřička v roli dívky projížděla nahá po pražských ulicích ve sportovním kabrioletu, provokujícím způsobem rozostřuje hranice mezi veřejným a soukromým a tematizuje problém dívání se. Snímek začíná v garáži vylepené plakáty nahých modelek, kterým umělkyně věnuje jemný úsměv stejně jako nablýskanému zaparkovanému autu. Při pozornějším shlédnutí vychází najevo, že se pavidelně střídají záběry udivených kolemjdoucích a záběry do kabiny auta na nahou umělkyni. Umělkyně však nikdy není nahá v jednom záběru s reagujícími lidmi. Do dialogu s exhibováním vstupuje voyerství kolemjdoucích, ale také divácká imaginace, v níž hrají podstatnou roli zažité stereotypní genderové mechanismy. Ve skutečnosti není jisté, zda se náhodní kolemjdoucí podivovali nad odhalenou umělkyní nebo nad extravagantním kabrioletem řízeným mladou ženou. Eva Jiřička, podobně jako i v dalších akcích, které nemohly být natočeny statickou kamerou, spolupracovala na realizaci s další umělkyní, v tomto případě se Sylvou Málovou jako kameramankou. Dílo bylo prezentováno opakovaně v projekčních pásmech i v galerijním prostředí, např. KINO PAF. Kapitola I. (Galerie Caesar, Olomouc 24. 6. – 22. 10. 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 54 s.

Krátký film s názvem Jdi pryč. Vrať se zachycuje performativní akci Pavly Scerankové, kterou umělkyně uskutečnila během své rezidence v kanadském uměleckém centru Méduse Coop. Během cestování v okolí Quebecu autorku zaujal most s výraznou konstrukcí, jenž umělkyni přivedl k představě překlenutí jako formy přitahování. Tato představa byla podnětem ke vzniku rozměrného mobilní objektu, který umělkyně rozpohybovává. Objekt se posouvá po lineární dráze a jeho pohyb je založen na přiblížení a oddálení protilehlých konců. Film představuje autorizovanou reprezentaci díla, neboť původní objekt se nedochoval. Práce byla v této podobě vystavena například na Bienále mladého umění Zvon (Galerie hlavního města Prahy, 2010). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 52 s.