Krátký film Dear or Alive 2 vznikl během studijní stáže Petry Vargové na Royal University College of Fine Arts ve Švédsku. Profesionalizované zázemí pro práci s novými médii umožnilo autorce pracovat s kvalitním technickým vybavením, konkrétně se jednalo o softwarové programy Flint a Adobe Premiere pro tvorbu virtuální reality. Inspirací pro vznik práce byla známá počítačová hra Dead or Alive, ve které hráči v jednotlivých kolech bojují proti stále silnějším soupeřům. Umělkyně za pomoci virtuálního setu vložila do hry svou vlastní postavu a samu sebe tak nasadila do boje proti fiktivním stvořením. Práce odrážela širší zájem autorky o vztah mezi lidskou fyziognomií a unifikovaným charakterem digitálního prostředí. Film získal několik mezinárodních ocenění, např. Film and Media Forum (Barcelona 2002) či Place Gallery Award (Stockholm 2003), a byl prezentován v rámci výstav a festivalů, např. Mladý maso (Dům u Zlatého prstenu, Praha 2002), Ars Electronica (Linz 2002), transmediale (Berlin 2002) či Entermultimediale (Praha 2005). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 35 s.

V lednu 2022 bylo prasečí srdce poprvé transplantováno do těla člověka. Tento významný medicínský milník se stal Janě Chmelařové a Denise Langrové východiskem pro mezidruhovou sci-fi spekulaci, v níž se chimérizují fakta a fikce, stejně jako lidské a mimo-lidské entity. Nápadně nerovnoměrná distribuce bohatství dosud nedokázala zajistit odpovídající rozdělení zdraví a štěstí. Nové xenotransplantační techniky to ale možná brzy změní, zvlášť pokud se naplní očekávání spojená s transplantací vědomí. Je možné, že nesmrtelnost pak bude konečně na prodej. A stejně tak se nedá vyloučit, že procesy chimerizace povedou k nepředvídatelným důsledkům.

Rané práce Radima Labudy charakterizuje proces pozorování, které může být zaměřeno na okolní dění nebo, díky performativnímu přesahu, na autora samotného. Kamera je pro Labudu prostředkem ke zkoumání okolního světa i k vlastní introspekci. Chewing Gum, neboli trojice videozáznamů performativních sochařských akcí, které spočívaly v modelování žvýkačky v ústech, vytvořil Labuda během své umělecké stáže v San Franciscu v roce 2004, kde dílo také poprvé vystavil (DMS Gallery, SFAI, San Francisco 2004). O dva roky později je prezentoval formou site-specific instalace v pražské galerii Montanelli spolu s japonskou umělkyní působící v San Franciscu Chiko Sato, která dodala autorskou kresbu a balíček žvýkaček. Instalaci dále tvořily tři monitory, na nichž se ve smyčce odvíjela tři videa žvýkačkových skulptur (Torus, Helix, Spiral), kresba a polička určená mimo jiné k odkládání nápojů během vernisáže. Zatímco formální aspekty instalace dodržovaly zvyklosti instalací tohoto typu, její obsah byl zamýšlen především jako humorná parodie klasických forem body artu a performance s odkazem například k dílům Bruce Naumana nebo Mariny Abramovic. Dílo bylo rovněž prezentováno formou projekčního pásma v kině Světozor v rámci projektu Audiovisual (Praha 2006) a na přehlídce českého videoartu na korejském festivalu NEMAF (Soul 2020). Přibližná délka audiovizuálního díla 2–4 minuty.

Dílo vzniklo na základě osobní performance Miloše Šejna, která se uskutečnila 8.7.1996 v Krkonoších ve skalní rozsedlině zvané Bílá skála, odkud také dostalo svůj název. Snímek tvoří záznam interakce umělcova nahého těla ve skalní průrvě na ruční kameru Video8, již autor použil na principu cine-dance, při němž je kamera součástí těla performera. V tomto případě ji umělec držel v ruce. Akce navazuje na krajinné performance, jež už v průběhu 70. let Miloš Šejn realizoval v lokalitě krkonošského Javořího potoka. Dílo autor nejprve publikoval na internetu. V roce 2024 jej zahrnul v rámci autorské výstavy Depozit paměti (kurátor Petr Vaňous, galerie Jilská 14, 2024) do pásma filmů prezentovaných na malém monitoru v instalaci “šatníku”. Na výstavu navázal doprovodný program v kině Ponrepo (27. 5. 2024), který měl podobu autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 4 min 7 sec.

Video, v němž se dva muži – jeden z nich je v obleku, druhý je nahý – věnují každodenním raním úkonům ve společné koupelně, natočil Radim Labuda jako svou první videoperformance. Ranou tvorbu Radima Labudy charakterizuje zájem o dynamiku partnerských i širších společenských vztahů, o znázornění mocenských vazeb dominance, podřízení, ale i subverze. Znázornění tělesnosti, včetně nahoty, může podle kontextu implikovat sebepřijetí, upřímnost, rozhodnost, stejně jako jindy nedostatečnost či znejistění. Dílo vzniklo u příležitosti kolektivní výstavy Martinů Reloaded kurátorky Kateřiny Fojtíkové (Akademie múzických umění, Sál Bohuslava Martinů, Praha 2003), kde vystavující umělci a umělkyně (Adéla Babanová, Pavla Sceranková, Daniel Pitín, Kateřina Závodová) vytvořili videa na stejný hudební fragment z díla Bohuslava Martinů. Přibližná délka audiovizuálního díla Bez názvu, které autor čistě z praktických důvodů někdy nazýval podle zmíněné výstavy, je 2 minuty.