Meditativní krátký film Mājā vznikl jako osobní reakce na vnitřní neklid a nejistotu autorky, která tak reaguje na stále se zrychlující svět. Obrací se k východním naukám, v nichž hledá východisko. Sanskrtský výraz māyā je klíčovým duchovním termínem, jenž pochází z indické filosofie, zejména z hinduismu a buddhismu. Nejčastěji se překládá jako iluze či poetičtěji „závoj zapomnění“, který lidem brání vidět skutečnou podstatu reality. Označuje však také samotný materiální svět, který je ve své podstatě dočasný a proměnlivý. Hlavní postava filmu se vydává na introspektivní cestu skrze svět odrazů, kde realita ztrácí svou pevnost a význam. Mājā, vnímaná jako odraz či závoj, se ve snímku Barbory Pavelcové stává branou k pochopení a vnitřnímu klidu. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Ji.hlava (2025). Přibližná délka filmu je 8 min 50 sec.

Tomáš Kajánek si v díle Malinko nakouknout osvojil podobu známého zpěváka Lila Peepa, jehož náhlá smrt v roce 2017 podnítila veřejnou diskusi ohledně užívání farmaceutik při léčbě psychických poruch. Dílo zachycuje posmrtnou promluvu hudebníka, ve které Peep reflektuje svoji roli v procesu komodifikace duševního zdraví. Pro zpodobnění rappera autor využil technologie deepfake, jež umožňuje digitální vizualizaci osob na základě existujících audiovizuálních záznamů. Snímek byl v Čechách uveden na Přehlídce filmové animace a současného umění PAF Olomouc (2020) a na výstavě Come Over When You're Sober (Galerie U Dobrého pastýře, Brno 2020). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 42 s.

Krátký rodinný film natočený v barokním areálu Skalka v Mníšku pod Brdy s rodinou básníka Václava Fišera. Film byl později doplněn o barevné malby na povrch pásu, které korespondují s kompozicí a pohybem postav. Muž maluje štětcem do vzduchu barevné objekty. Ty létají, dívka jeden z nich chytá do rukou, jedno z dětí se samo mění na barevné skvrny, opět se zhmotní a barvy nakonec končí uzavřeny v plechovce. Bezejmenný 16mm film z roku 1965 byl v roce 1984 reprodukován jako videoscreener na formátu Betamax a doplněn hudbou skupiny Supertramp (Child of Vision, 1979) a titulkem Filmová skica 1965. Pravděpodobně na přelomu 80. a 90. let tento materiál Pilař dále zpomaloval a trikově upravoval s využitím efektu obrazové mřížky. V této podobě byl film uveden po roce 1990, z této verze pochází i fotosky v Pilařově monografii (Josef Brukner a kol., Radek Pilař: obrazy, ilustrace, animovaný film, video. Praha: Slovart 2003). Mezi další nezveřejněné experimenty s materiálem patří pokusy s přetáčením z CRT monitoru a s efektem motion trail. Snímek byl veřejně prezentován například na výstavních prohlídkách Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), Experimental Cinema in Eastern Europe: Medium Experiments, Film & Video (Logan Center, Chicago 2016), Radek Pilař 90 (Villa Pellé, Praha 2021), nebo na festivalech TINA B. – Art & Happiness (Praha 2012), BAM, Shorts IV – Medium Experiments: From Film to Video (New York 2015), či na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava (Jihlava 2016 a 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla jsou 2 min.

V animované koláži s názvem malý film o znásilnění vypráví jeho autorka příběh o dospívání až po traumatickou zkušenost znásilnění. Pomocí stop-motion animace propojuje kresbu, fotografii i reálné objekty, aby sdělením osobního příběhu otevřela prostor pro sdílený podobných zkušeností i ostatním. Právě schopnost překonat trauma díky sdílení a opoře v přátelství je další rovinou tohoto krátkého filmu, jenž na festivalu MFDF Ji.hlava (2025) získal hlavní cenu za experimentální film i cenu publika. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 9 min 9 sec.

Snímek autorek Anežky Horové a Kláry Trskové nazvaný Mas Eternamente Não, který by se dal volně přeložit jako "ale ne navždy", vychází z koloniální zkušenosti malého afrického ostrovního státu Svatý Tomáš a Princův ostrov. 8mm obrazový materiál, který autorky pořídily v bývalé portugalské kolonii, kde do Karafiátové revoluce v roce 1974 přežíval plantážní systém pěstování kávy a kakaa hraničící s otrockou prací, je propojen se záběry chátrajících lisabonských skleníků. V rozbujelé vegetaci se dosud ukrývají busty z jedné z portugalských koloniálních výstav. Obraz doplňují verše svatotomášských básnířek Aldy Espírito Santo a Conceição Limy a mosambického básníka Josého Craveirinhy, které recituje hudebník Gerson Marta. Kakaový bob symbolizuje útlak, ale ne navždy. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023), dílo bylo dále prezentováno v pásmu filmů s názvem Zelený kolonialismus v galerii etc. (projekce v galerii 6. 11. 2023, a dále 7. 11. 2023 – 14. 11. 2023 bylo umístěno online na webu galerie etc.). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 4 min.

V díle Meditace autorka zpracovává téma tělesné zkušenosti. Janka Vidová Žáčková se v této době pokoušela reflektovat svůj postoj k genderovým rolím ve společnosti i ve vztahu k umění. Ve snímku Meditace se rozhodla zdůraznit intuitivnost tělesné zkušenosti a spojit ji s ženským prožitkem. Dílo bylo prezentováno na výstavě, jež byla součástí sympozia Viléma Flussera (Vilém Flusser - prehistorik posthistorie Symposium 1, 1992). Série těchto sympozií, organizovaných Goethe Institutem v Praze spolu s Národním technickým muzeem a Akademií výtvarných umění, byla klíčová pro formování ateliéru nových médií pod vedením Michaela Bielického, v němž v této době Janka Vidová Žáčková studovala. Také její tvorbu ovlivňovala koncepce digitálních médií tohoto filosofa. Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 42 s.

Videoinstalace Měření vznikla pro výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2015 (Moravská galerie, Brno) ve spolupráci s kameramanem Janem Vidličkou a astrofyzikem Brunem Jungwirthem. Umělkyně se inspirovala fyzikální teorií, podle které došlo ke vzniku světla osamostatněním fotonů, čímž se stal vesmír transparentním. Tyto původní světelné částice nás stále obklopují a jsou měřitelné. Počet míčku, jenž v díle Měření dopadá na desky umístěné na těle umělkyně, tak přibližně odpovídá koncentraci prehistorických fotonů na malém prostoru. Práce byla prezentována na výstavě Médium: figura (Galerie hlavního města Prahy, 2017) a je podstatná pro ilustraci vývoje tvorby autorky v médiu pohyblivého obrazu, instalace a performance. Přibližná délka filmového záznamu performativní akce je 3 min 57 s.

Ačkoliv Metrofilm Ivana Tatíčka vznikl na základě inspirace dobovými videoklipy z rakouské televize, není v pravém smyslu film hudební. Dvojice alegorických postav dezorientace a řádu (David Pacholík a Ivana Málková) ve filmu proplouvá v repetitivních pohybech prostory metra a konfrontuje se se systémem pravidel, postupů a geometrickým řádem. Autenticky tak ilustruje dobovou atmosféru osobní volby mezi společenskou rezignací, taktizováním ve veřejném prostoru nebo hledáním vnitřní svobody, kterou mohl skýtat relativně svobodný pohyb v paralelním světě. Hudbu zkomponoval až na dokončený obraz Vladimír Helebrant, člen skupiny Němý Bobeš. Ve filmu se v drobné roli neočekávaně objeví i Oldřich Kaiser a Jiří Lábus. Uvedení Metrofilmu na Mladé kameře v Uničově doprovázela kritika ze strany festivalové poroty, která film odsoudila, avšak toto odmítnutí a současně vřelé přijetí filmu v alternativních kruzích přivedlo Tatíčka obratem k následující spolupráci s hudební skupinou Nahoru po schodišti dolů band. Přibližná délka díla je 8 min 34 s.

Dílo patří do trilogie snímků MHD – Bus, MHD – Tramvaj, MHD – Metro. Poslední dva jmenované snímky se nedochovaly. Všechny tři filmy realizoval Mark Ther společně s Ondřejem Brody. Prvním impulsem pro realizaci akcí byl podle obou umělců pach ve vozech městské hromadné dopravy, a tak se rozhodli na situaci provokativně reagovat v sérii performancí spočívajících ve zpracování silně čpících potravin. Spojujícím motivem filmů je performativní akce obou umělců, během níž konzumují zapáchající potraviny v městské hromadně dopravě plné cestujících. V metru pojídali uzenou makrelu, v tramvaji krájeli cibuli. V jediném dochovaném snímku si v autobuse mažou syrečky na chleba. Akce proběhly v roce 2002 v Praze a měly pobouřit cestující, kteří si až na pár výjimek celé situace vůbec nevšímali. Dílo bylo realizováno jako školní práce během studia obou umělců na Akademii výtvarných umění v Praze, kde bylo rovněž prezentováno během klauzur. Snímek byl pak veřejně uveden například v rámci cyklu Paralelní kino – Programové pásmo Fetišizace odmítaného (Kino Ponrepo, Praha, 25. 3. 2019). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 46 s.

Audiovizuální dílo Míchačka zachycuje performativní akci Pavly Scerankové, během které autorka rozhýbává kinetický objekt vytvořený pro výstavu Air de Berlin v Galerii AVU (Praha, 2007). Objekt svou konstrukcí připomíná stavební míchačku, avšak namísto bubnu je jeho rotující část tvořena pohyblivý materiály, které se při otáčení skládají a rozkládají. Se zvyšující se intenzitou otáčení se objekt stává hlučnějším, až nakonec hlasitě padá na zem. Audiovizuální dílo zachycuje interaktivní povahu původního kinetického objektu, jenž se nachází v soukromé sbírce, a je možné ho prezentovat samostatně. Přibližná délka audiovizuálního díla je 42 s.

Videoperformance Milada vznila pro výstavu Práce na budoucnosti, kterou Pavla Sceranková realizovala společně s Dušanem Zahoranským ve Fait Gallery (Brno, 2019). Během performance se autorka pohybovala v prostorách galerie oblečená ve zvláštním elastickém obleku, jehož součástí byly silné magnety. Trajektorii pohybu tak určovala nejen umělkyně svou vůlí, ale i přitažlivá síla mezi magnety a kovovými plochami v prostorách galerie. Symbolické napětí mezi vlastními záměry a přizpůsobování se tlaku okolí lze interpretovat jako metaforu současných pracovních procesů, jež obepínají jedince stejně intimně a flexibilně jako elastický oblek. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 49 s.

Krátký film Miss Krimi vznikl ve spolupráci Marka Thera a Ondřeje Brodyho jako dvoj film na téže téma: zneužití, znásilnění, podřízení, které je častým tématem kriminálních zápletek, ale zároveň je latentně přítomné i ve vztahu mezi umělcem a tím, koho zobrazuje ve svém díle. Oba umělci angažovali ve svých dvou krátkých filmech pracovně nazvaných Miss Krimi 1 a Miss Krimi 2 stejnou protagonistku, již poznali během předmětu figurální kresba na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a Akademii výtvarných umění v Praze, kde stála studentům a studentkám po léta modelem. Snímek se natáčel v Komořanech během dvou různých dnů. Oba umělci si byli vzájemně kameramany. Mark Ther, pro kterého je typická práce s detailně promyšleným kostýmem, který má zásadní vliv na sémantizaci příběhu, ve své verzi sledoval výrazně namalovanou ženu s fialovým svetrem, náušnicemi a broží při práci ve skleníku, jak okopává záhon. Žena z ničeho nic omdlí a padá na zkypřenou půdu. V záběru se objeví ruce anonymního pozorovatele, který ženu osahává. Příběh je ponechán bez jasného konce. V případě verze Ondřeje Brodyho se žena ocitá v malé zasněžené roklině, kde ji anonymní hlas ponižujícími příkazy nutí odhalit partie jejího těla a pozřít kousek sušenky. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 48 s.

Černobílý snímek Liubovy Maltsevy zachycuje v jediném záběru jakési zátiší se skleněnou vázou a vodní hladinou. Interakce se světlem tuto jednoduchou kompozici ale naplňuje pocitem znejistění. Pod dojmem minimalistické studie se ukrývá téma proměnlivosti v čase a skutečnosti, že věci mohou být jiné, než jak se jeví. Ve zvukové složce díla repetitivně zní věta v ukrajinštině „Modli se, jestli chceš, aby se země přiblížila a nebe promluvilo s tebou“. Název filmu je citací z knihy Les Grands Initiés autora Édouarda Schuré. Liubov Maltseva studuje na Fakultě designu a umění Západočeské univerzity Ladislava Sutnara a stážistkou na AVU v ateliéru Nová média 2. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 4 min.

Dílo Molo a vlak vzniklo během studia Alžběty Bačíkové na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně a ilustruje vývoj tvorby autorky v médiu pohyblivého obrazu. Práce dokládá generační zhodnocení odkazu modernismu prostřednictvím audiovizuálního umění. Dílo sestává ze dvou krátkých filmů Molo a Vlak. Ve filmu Molo předvádí mužský model na nahém těle reprodukce modernistických obrazů z 1. poloviny 20. století. Záznam performativní akce doplňuje animovaný film Vlak, který je založen na parafrázi futuristické malby a vytvořen prolnutím záběrů jedoucího vlaku. Zvukový doprovod filmu Molo tvoří zvuková stopa, jež původně vznikla k filmu Vlak, čímž jsou obě částí díla propojeny. Přibližná délka díla je 4 min 9 s (Molo) a 53 s (Vlak).

V roce 2010 vznikla za účelem prezentace na světové výstavě EXPO v Šanghaji interaktivní animace vycházející z ilustrací Zdeňka Sklenáře ke knize Opičí král (česky 1961). Jedním ze spoluautorů animace byl i Martin Búřil. Základem videa Monoskop no. 3 jsou podklady ploškové animace příběhů Opičího krále, z nichž jsou však odstraněna veškerá grafická data původních ilustrací. Jeho souboje s Nefritovým císařem jsou převedeny na kolize barevných obdélníků generického monoskopu, kalibračního obrazce, jímž jsou automaticky nahrazena chybějící data v software After Effects. Búřilův Monoskop je technickým ready-madem i animovaným filmem čisté formy zbavené obsahu. Pokud by původní Opičí král rozšířením Sklenářových kreseb o mediální nadstavbu, Monoskop je čistou manifestací této nadstavby, všeho, co bylo k původnímu výtvarnému obsahu přidáno. V roce 2011 byl snímek uveden na 10. přehlídce animovaného filmu – PAF Olomouc, rovněž byl prezentován na autorské výstavě Martina Búřila v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně (2014) a v rámci online výstavy Argumentovaná realita (Národní filmový archiv, Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 6 min 52 s.

Film Motýl v tunelu je prvním videoartovým dílem Ivana Tatíčka. Autor v něm experimentoval s děleným obrazem, kterému dominuje tvář dívky v černých brýlích. Rytmické opakování, znásobení obrazu a mono či dichromatická barevnost vytvářejí reminiscenci na pop artové grafiky. To, co se na první pohled jeví jako pouhá hříčka raného videoartu, však ilustruje základní motivy Tatíčkovy tvorby: napětí mezi inscenováním situace a autenticitou vytváří odlehčený sociálně kritický tón. Zatímco na poli amatérského filmu fungovala zavedená pravidla, v Motýlu v tunelu lze pozorovat, jakým způsobem teprve probíhalo ohledávání možností videoartu. Přibližná délka díla je 8 min 26 s.

Dílo Možná bylo poprvé vystaveno v rámci instalace, kterou Pavla Sceranková vytvořila pro přehlídku finalistů Ceny Oskára Čepana v Galérii Médium (Bratislava 2010). Umělkyně ve videu dribluje s ikonickou skleničku značky Durit, jež proslula výrobou odolných skleněných výrobků. Prezentací záznamu ve smyčce autorka vytváří dojem, že sklenička nedopadá na zem, ale odráží se od dlaně a odolává tak zemské přitažlivosti. Podobně jako v dalších dílech vzniklých v tomto období, i v této práci si autorka prostřednictvím manipulace s audiovizuálním záznamem pohrává s kinetickými vlastnostmi statického objektu. Dílo je určeno k prezentaci na vertikálně otočené obrazovce. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 4 s.

Ve snímku Mumlava se Miloš Šejn zaměřuje na optické vlastnosti vody, odlesky, průhlednost vodních vírů na podloží skal, nebo pohyby vodopádů stejnojmenné řeky. Tato práce tak představuje neobvyklou formu krajinného filmu vycházející ze spojení landartu a performance. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min.

Videodokument Janky Vidové vznikl jako školní práce na Akademii výtvarných umění v Praze během návštěvy rodného místa na Slovensku v Muráňske Zdychavě. Cílem bylo zachytit atmosféru slovenského venkova jako důvěrně známého místa s řadou osobních vzpomínek a zároveň tuto kvalitu konfrontovat s prostředky nového média videa. Video obsahuje řadu zkreslení, deformací a barevných posunů, které přenáší obrazy evokující tradice a vzpomínky do artificiálního videoprostoru. Přibližná délka díla je 4 min 27 sec.

Film Jana Ságla zaznamenává společné vystoupení hudebních skupin The Plastic People a Aktual v Music F Clubu 26. února 1971, které bývá označováno za jednu z klíčových událostí českého undergroundu. Film autenticky zachycuje přípravu a samotný koncert, včetně industriálních prvků hudby Knížákova Aktualu, využití vrtaček, kovových perkusí, objektů a házení rýže do publika. V druhé části filmu jsou na několika místech rozeznatelné kostýmy a scénografické intervence, které pro koncerty Plastic People realizovali v 70. letech manželé Ságlovi. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka díla je 7 min 45 s.

Čas radování vznikl jako hudební video na motivy Čtvera ročních období Antonia Vivaldi. Video je složené z obrazů evokujících jaro, rozkvět, zrození a velikonoční tradice. Využity jsou zde různé výtvarné a mediální techniky: záznamy malby, herecké akce, kostýmy, stop-motion animace a další triky. Výrazným prvkem jsou herecké vstupy Borise Hybnera a dalších klaunů. Estetika videa vychází z předchozích studií Zrcadlo času (1985) a Grafika podzimu (ca. 1985). První verze videa vznikla krátce po roce 1985, uložená verze představuje finální variantu bez větších zásahů publikovanou v roce 1991. Kromě toho Pilař využíval první verzi videa pro experimenty s trikovými postupy. Z roku 1990 tak pochází nepublikovaná varianta označená jako Čas radosti (Time of Mirth), kde je na původní materiál aplikován efekt posterizace a děleného obrazu. Přibližná délka původní verze audiovizuálního díla je 4 min 13 s.

Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.

Smutek v hudebním videu komponovaném na Pohádku, op. 16 Josefa Suka evokují opuštěné loutky a kulisy malého divadla umístěné v lesní scenérii. Na několika místech se objevuje barokní skalní betlém Matyáše Brauna v Novém lese u Kuksu. Video obsahuje minimum postprodukčních zásahů, tvoří je především kamerové nájezdy na loutky a přírodní materiály, které jsou na několika místech rozpohybovány stop-motion animací. Práce vznikla kolem roku 1987, uložená verze s minimálními změnami pochází z roku 1991. Přibližná délka audiovizuálního díla je 8 min.

Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.

Animovaný film na hudbu Smyčcového kvartetu F Dur Antonína Dvořáka. Malá dívka si v dětském pokoji vystřihuje papírové loutky. Začne si s nimi hrát, loutky ožijí a tanči. V závěru usínají a stejně tak i dítě v pokoji. Pilař tímto způsobem zarámoval vybrané materiály z ploškové animace Ako sa kreslí pieseň (1985), jednoho z dílů seriálu Pozrite sa, který v letech 1983-1985 režíroval pro Československou televizi v Bratislavě. Ve videu Čas tance do materiálu původního filmu zasáhl jen minimálně, na několika místech je obraz ve dvou vrstvách přes sebe, nebo se prolíná s identickými papírovými loutkami v dětském pokoji. Kromě delší verze v trvání celé Dvořákovy skladby je dochována i zkrácená verze videa pod názvem A time to dance. Přibližná délka původní verze audiovizuálního díla 3 min 19 s.

Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.

V hudebním videu Čas veselosti (na Simple symphony Benjamina Brittena) Pilař navazuje na dřívější díl Musicy Picty Čas radování. Opět se zde zjevují klauni (Boris Hybner a Markéta Šebesťáková), tentokrát v roli komických hudebníků. Na začátku videa přichází chlapec na koncert, nejprve se nudí, ale vzápětí je zaujatý nešikovnou hrou klaunů a prstovými loutkami s miniaturními nástroji. Koncert končí komickými pády a aplausem. Video bylo dokončeno na konci 80. let, uložená verze je s minimálními úpravami publikována v roce 1991 v katalogu Bohemia Video Art. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 20 s.

Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.

Vizualizace Chopinovy Fantasie cis moll situovaná do prostředí zasněžených Vánoc. Výtvarné hry romantizujících prvků (sněhové vločky, zasněžená krajina, ledové krystaly) jsou rámovány perspektivou dítěte, které na stole zapisuje do školního sešitu a fantazijní hru předmětů sleduje z okna chalupy. Kromě asambláží a stop-motion animací se ve videu uplatňují i animace skleněných objektů, postup převzatý z filmu Písnička pro sklíčka (1967). Chvíle něhy byla dokončena kolem roku 1988. Uchovaná verze byla s minimálními zásahy publikována v roce 1991. Alternativní verze bez uvedení datace obsahuje navíc v několika místech klíčováním doplněný motiv barevné hvězdice. Přibližná délka audiovizuálního díla je 6 min 38 s.

Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.