Ke vzniku filmu Zurich Adélu Babanovou inspiroval rozhovor v časopise Artforum, natočený v roce 1973 v New Yorku, při němž se sešli sochař Robert Smithson, umělkyně Nancy Holt a novinářka Lucy Lippard, aby zavzpomínali na předčasně zemřelou sochařku Evu Hesse. Robert Smithson na konci rozhovoru poznamenal, že náboj svému dílu vtiskla Eva Hesse právě svou vlastní smrtí. Ústředním tématem snímku Zurich je tedy otázka, zda může umělec svou vlastní smrtí stvrdit hodnotu svého díla. Kontext skutečného rozhovoru z roku 1973 není v Zurichu zmiňován, a tak dochází k zobecnění aplikovatelnému na jakékoli umělecké prostředí. Zurich je první ze tří částí volné trilogie věnované vnitřní provázanosti a mechanismům v uměleckém provozu. Gabriela Míčová v roli moderátorky, Lucie Roznětínská jako umělkyně a Kamil Švejda jako kurátor diskutují v inscenované televizní debatě o své bývalé kolegyni, přítelkyni a zřejmě i milence - zesnulé umělkyni Evě Weber. Pokusy o kritické zhodnocení tvorby Evy Weber krachují na sebestředných komentářích účastníků debaty. Osobní vzpomínky střídají vzájemné inzultace a debata postupně sklouzává k bizarní exhibici tří eg, již v překvapivých prostřizích udiveně přihlíží samotná Eva Weber v podání herečky Evy Leinweberové. Zurich je součástí trilogie o umění Adély Babanové (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009), v níž autorka s nadsázkou nahlížela na marnost a zároveň fatálnost sociálních mechanismů panujících v uměleckém provozu. V trilogii o umění jsou patrné stopy zájmu o rozvíjení žánru dokufikce, kterému autorka věnovala svou pozdější historickou trilogii (Odkud spadla letuška?, Návrat do Adriaportu, Neptun, 2013–2018). Přibližná délka díla je 11 min 22 s.

Video Za umělce roku jsem zvolila sebe navazuje na inscenovanou televizní debatu Zurich. Stejní protagonisté se opět setkávají, tentokrát mimo televizní studio, aby si rádoby přátelsky popovídali o tom, jak se jim vede. Falešné vychloubání autorka podrývá vkládáním hororových prvků, které se postupně zintenzivňují. Smyčka, s níž tentokrát Babanová záměrně pracuje, symbolizuje neodlučitelnost touhy po uznání a utrpení. Snímek je součástí trilogie o umění Adély Babanové (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009), v níž autorka s nadsázkou nahlížela na marnost a zároveň fatálnost sociálních mechanismů panujících v uměleckém provozu. Přibližná délka díla je 6 min 30 s.

Videoinstalace Už šedesát let je mi třicet je filmovou kompozicí, která vypráví příběh umělkyně Evy Weber, která se ve třiceti letech rozhodla, že nikdy nezestárne. V komorně laděném fiktivnm dokumentu natočeném se skutečnými protagonisty v jejich vlastním domě, se autorka pohybuje na hraně mezi realitou a fikcí. Tři filmové smyčky tónované do barev starých černobílých fotografií zachycují život Evy Weber z minulé, přítomné i budoucí perspektivy. Z fotografické slideshow můžeme vytušit, z jaké rodiny Eva pocházela, jak vypadal její svatební den nebo období jejího společenského vrcholu. Ústřední část tvoří rozhovor s ženou a jejím stárnoucím manželem v jejich vile, která se navzdory své výstavnosti postupně sesouvá na svém nestabilním podloží. Poslední video triptychu dovoluje nahlédnout do budoucnosti dvojice a jejich domu, v níž se pomocí počítačové animace dům bude nadále propadat až zmizí docela. Už šedesát let je mi třicet navazuje úzce na předchozí trilogii o umění Adély Babanové (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009), v níž s nadsázkou nahlížela na marnost a zároveň fatálnost sociálních mechanismů panujících v uměleckém provozu, a zároveň předjímá zájem o rozvíjení žánru dokufikce, kterému věnovala svou pozdější historickou trilogii (Odkud spadla letuška, Návrat do Adriaportu, Neptun, 2013–2018). Přibližná délka jednotlivých videí je 5 min 37 s (kanál 1), 6 min 8 s (kanál 2) a 3 min 15 s (kanál 3).

Adéla Babanová pracuje s různými mediálními postupy, konkrétně s rozhlasovými a televizními žánry, jako je inscenace, rozhovor, debata, jež využívá především k reflexi uměleckého provozu. Už její absolventskou práci nazvanou Rozhovor se Sylvií Plath charakterizoval zájem o reálné předobrazy, které umělkyně posouvá do absurdní roviny pomocí různých mediálních strategií. Fiktivní posmrtné rozhlasové interview se spisovatelkou a básnířkou Sylvií Plath, která ve svých třiceti jedna letech spáchala sebevraždu (1963) a teprve poté se stala světově známou, otevírá otázku sebevraždy jako jedné z možností, jak dosáhnout uměleckého uznání. Toto téma se objevuje i v jejích dalších pracech, v nichž jsou čitelné především dvě hlavní tematické a formální linie, které zpětně pojmenovala jako trilogii o umění (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009) a historická trilogie (Odkud spadla letuška, Návrat do Adriaportu, Neptun, 2013-2018). Jako zvukové dílo uvedla Adéla Babanová Rozhovor se Sylvií Plath poprvé v rozhlasové relaci na Radiu 1, která byla vysílána 24. května 2006. Relace se kromě autorky zúčastnil Josef Chuchma jako moderátor, a také Michal Pěchouček jako konzultant absolventské práce. Prvních několik minut fiktivního rozhovoru bylo prezentováno jako živý rozhovor, který pak vystřídala debata. Instalační řešení, kombinující video a fotografie z fiktivního bádání po stopách spisovatelky, bylo poprvé představeno na výstavě absolventských prací v Národní galerii v Praze. Přibližná délka díla je 10 min 31 s (video) a 9 min 24 s (zvukové dílo).

Polobozi jsou závěrečným dílem trilogie o mechanismech uměleckého prostředí, o pozici žen umělkyň, a o tom, co dělá umělecké dílo a jeho autora/autorku nesmrtelnými. Charaktery postav předchozích videí postupně dospěly v abstrahované kategorie: nejslavnější umělkyně, nejslavnější galerista na světě a Smrt, která za nemalou cenu nabízí nesmrtelnou slávu. Snímek je součástí trilogie o umění Adély Babanové (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009), v níž autorka s nadsázkou nahlížela na marnost a zároveň fatálnost sociálních mechanismů panujících v uměleckém provozu. Přibližná délka díla je 9 min 32 s.

Krátký film Miss Krimi vznikl ve spolupráci Marka Thera a Ondřeje Brodyho jako dvoj film na téže téma: zneužití, znásilnění, podřízení, které je častým tématem kriminálních zápletek, ale zároveň je latentně přítomné i ve vztahu mezi umělcem a tím, koho zobrazuje ve svém díle. Oba umělci angažovali ve svých dvou krátkých filmech pracovně nazvaných Miss Krimi 1 a Miss Krimi 2 stejnou protagonistku, již poznali během předmětu figurální kresba na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a Akademii výtvarných umění v Praze, kde stála studentům a studentkám po léta modelem. Snímek se natáčel v Komořanech během dvou různých dnů. Oba umělci si byli vzájemně kameramany. Mark Ther, pro kterého je typická práce s detailně promyšleným kostýmem, který má zásadní vliv na sémantizaci příběhu, ve své verzi sledoval výrazně namalovanou ženu s fialovým svetrem, náušnicemi a broží při práci ve skleníku, jak okopává záhon. Žena z ničeho nic omdlí a padá na zkypřenou půdu. V záběru se objeví ruce anonymního pozorovatele, který ženu osahává. Příběh je ponechán bez jasného konce. V případě verze Ondřeje Brodyho se žena ocitá v malé zasněžené roklině, kde ji anonymní hlas ponižujícími příkazy nutí odhalit partie jejího těla a pozřít kousek sušenky. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 48 s.

V roce 2003 se Mark Ther setkal s příběhem o chlapci s červeným kufrem ve formě německé říkanky („Der kleine Blonde und sein roter Koffer“), který ho velice zaujal pro svou tajuplnost. Snímek tvoří retrospektivní vyprávění vzpomínek dvou žen (Američanky a Němky) na mladíka ve vlaku, jenž cestoval s velkým červeným kufrem, aniž by odhalil, co ukrývá. Enigmatičnost chlapce je umocněna jeho nehybným herectvím. Ženy, z nichž každá mluví jiným jazykem a přesto si výborně rozumějí, se navzájem jemně dotýkají a navozují dojem hlubokého propojení. Důležitou filmovou složku sehrála kamera, která střídá záběry mezi ženami a nehybným mladíkem. Kameramanem byl Darko Štulič z Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění. Jedná se o první snímek Marka Thera, při němž umělec mohl využít profesionální techniku a filmový štáb včetně produkce. První prezentace díla proběhla v roce 2005 na Akademii výtvarných umění formou projekce na plátně spolu s dalším filmem Marka Thera Miss Krimi 1 a Miss Krimi 2, jež realizoval s umělcem Ondřejem Brodym. O dva roky později příběh o blonďatém mladíkovi s červeným kufrem vybral pro samostatnou výstavu Marka Thera kurátor František Kowolowski (Dům umění města Brna, Dům pánů z Kunštátu, 11. 2007 – 27. 1. 2008). V roce 2008 byl snímek uveden na další Therově samostatné výstavě nazvané Mark Ther – Videa/filmy připravené kurátorskou Olgou Malou (Galerie hlavního města Prahy – Staroměstská radnice, 10. 1. – 17. 2. 2008). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min a 37 s.

Film realizoval Mark Ther během studií v New Yorku v roce 2004 s holandským spolužákem Gerbrandem Burgerem. Společně jej natočili za jeden den bez předem připraveného scénáře. Zvuk byl dodělán v postprodukci. Tato improvizace doprovázená přejatými populárními písněmi se připodobňuje hudebnímu klipu. Choreografie tanečních kroků dvou párů nohou obou umělců, zvuk otáčení židle, nebo inscenovaný operní zpěv Marka Thera byly vytvořeny jako experimentální průřez zvukovou a hudební složkou s improvizovanými scénami. Gebrand Burger film nikdy neprezentoval. První uvedení proběhlo za využití staré televize v chodbě soukromé vysoké umělecké školy Cooper Union v New Yorku spolu s dalšími filmy Marka Thera, které natočil v roce 2004 (Max, Chevrolet Caprise Classic Ch. D. a Malibu). O čtyři roky později byl snímek prezentován na umělcově výstavě nazvané Mark Ther – Videa/filmy připravené kurátorskou Olgou Malou (Galerie hlavního města Prahy – Staroměstská radnice, 10. 1. – 17. 2. 2008), která byla zaměřena na téma transgenderu a na mediální klišé reflektující některé jevy konzumní společnosti. Jako většina Therových filmů, také Burger und Ther byl uveden v kině (např. Fetišizace odmítaného, cyklus Paralelní kino, Ponrepo, Praha, 25. 3. 2019). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 21 s.