Na počátku nového milénia získal Jan Jedlička uměleckou podporu od švýcarské pojišťovny Swiss Re, pro níž natočil krátký film Air (2001) a také portrét jejího konferenčního střediska Centre for Global Dialogue nedaleko Curychu. Strohá architektura ožívá v dialogu s krajinou, hosty i personálem a díky Jedličkově perspektivě se nezdá už tak upjatou. Po celý rok měl Jedlička dokumentovat tento moderní komplex architektů Marcela Meiliho a Markuse Petera, jak je postupně zabydlován personálem i návštěvníky. Zadání mělo své limity podmíněné opatrností pojišťovny, takže umělec nesměl ve filmu použít tváře hostů ani jejich rozhovory. Z omezení udělal Jedlička základ metody spočívající v práci s odlesky. Odsud také vzešel název souborného projektu Reflections, jehož součástí byly fotografie, kresby, katalog i tři filmy (16 Sketches of Dialogue, Air s Bertrandem Piccardem a Air jako konferenční znělka). Pravidla záznamu umožnila Jedličkovi natáčet číšníky, zahradníky nebo uklízeče. A tak je pozorujeme při práci, často jak sami pozorují své hosty, jejichž přítomnost k nám doléhá jen pomocí odrazů a zastřených konverzací. Jedlička se tak úspěšně pokusil o vyjádření nenaplněného dialogu mezi dvěma sociálními skupinami, díky němuž zůstává architektura neobydlenou i v plném provozu, a potvrzuje tak svou převážně reprezentativní funkci. Snímek byl prezentován na retrospektivní výstavě Jana Jedličky v Galerii hlavního města Prahy v roce 2021. Přibližná délka audiovizuálního díla je 18 min 50 s.

V rámci rezidenčního pobytu v konferenčním středisku Centre for Global Dialogue švýcarské pojišťovny Swiss Re, které bylo vystaveno v malém městě Rüschlikon nedaleko Curychu, natočil v roce 2001 Jan Jedlička krátký film, jenž byl dílem záznamem konferenčního příspěvku švýcarského aeronauta, psychiatra a propagátora solární energie Bertranda Piccarda a dílem obrazovou esejí. Jedlička ve svém vizuálně střídmém filmu s vtipem nakládá s představou o hrdinství, která provází lidské pokusy vzlétnout. Díky tomu Piccardovo humanisticko-environmentální poselství vyznívá bez patosu. V asynchronním pojetí zvuku a obrazu Jedlička nachází prostor pro vlastní komentář a dociluje tak nadsázky, kterou pozvedá původně zakázkové snímky na svébytné umělecké filmy. Snímek byl prezentován na retrospektivní výstavě Jana Jedličky v Galerii hlavního města Prahy v roce 2021. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 23 s.

Le Cuoche, neboli Kuchařky, je snímek Jana Jedličky z roku 1999, který byl natočen v říjnu roku 1998 v restauraci Machiascandona za jediný den nedaleko italského Grosseta. V té době, v tomto kraji natáčel Jan Jedlička také svůj středometrážní snímek Interno (2001). Umělec tímto přísně výtvarně komponovaným dokumentárním portrétem vzdal hold každodenní práci tří italských sester v jejich rodinné restauraci, kterou řadu let osobně navštěvoval. Zatímco generace matek: Milena, Morena a Mari vládnou kuchyni, jejich dcery Giovanna a Nicoletta obstarávají hosty. Osazenstvo restaurace Jedlička eliminoval statickou kamerou umístěnou proti výdejovému okénku. Oproti tomu ve zvuku ponechal kuchařkám jakoby vzácné soukromí a klid na práci a „vytáhl“ ševel z restaurace – rozhovory, šoupání židlí, cinkot příborů. Znalost místa a přísný formální koncept podtrhují autentičnost tohoto „portrétu“, který je však zároveň důmyslně stylizovaný. Využití rámu výdejního okénka evokuje výjevy z obrazů holandských mistrů. Projekční formát 4:3 měl záměrně protáhnout figury, aby působily spirituálně. Nabízí se tak podívaná, která podvědomě pracuje s profánním i sakrálním tvaroslovím. Úcta je tu projevena každodennosti. Snímek byl prezentován na retrospektivní výstavě Jana Jedličky v Galerii hlavního města Prahy v roce 2021. Přibližná délka audiovizuálního díla je 34 min 51 s.

Dílo patří do trilogie snímků MHD – Bus, MHD – Tramvaj, MHD – Metro. Poslední dva jmenované snímky se nedochovaly. Všechny tři filmy realizoval Mark Ther společně s Ondřejem Brody. Prvním impulsem pro realizaci akcí byl podle obou umělců pach ve vozech městské hromadné dopravy, a tak se rozhodli na situaci provokativně reagovat v sérii performancí spočívajících ve zpracování silně čpících potravin. Spojujícím motivem filmů je performativní akce obou umělců, během níž konzumují zapáchající potraviny v městské hromadně dopravě plné cestujících. V metru pojídali uzenou makrelu, v tramvaji krájeli cibuli. V jediném dochovaném snímku si v autobuse mažou syrečky na chleba. Akce proběhly v roce 2002 v Praze a měly pobouřit cestující, kteří si až na pár výjimek celé situace vůbec nevšímali. Dílo bylo realizováno jako školní práce během studia obou umělců na Akademii výtvarných umění v Praze, kde bylo rovněž prezentováno během klauzur. Snímek byl pak veřejně uveden například v rámci cyklu Paralelní kino – Programové pásmo Fetišizace odmítaného (Kino Ponrepo, Praha, 25. 3. 2019). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 46 s.

Krátký film Miss Krimi vznikl ve spolupráci Marka Thera a Ondřeje Brodyho jako dvoj film na téže téma: zneužití, znásilnění, podřízení, které je častým tématem kriminálních zápletek, ale zároveň je latentně přítomné i ve vztahu mezi umělcem a tím, koho zobrazuje ve svém díle. Oba umělci angažovali ve svých dvou krátkých filmech pracovně nazvaných Miss Krimi 1 a Miss Krimi 2 stejnou protagonistku, již poznali během předmětu figurální kresba na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a Akademii výtvarných umění v Praze, kde stála studentům a studentkám po léta modelem. Snímek se natáčel v Komořanech během dvou různých dnů. Oba umělci si byli vzájemně kameramany. Mark Ther, pro kterého je typická práce s detailně promyšleným kostýmem, který má zásadní vliv na sémantizaci příběhu, ve své verzi sledoval výrazně namalovanou ženu s fialovým svetrem, náušnicemi a broží při práci ve skleníku, jak okopává záhon. Žena z ničeho nic omdlí a padá na zkypřenou půdu. V záběru se objeví ruce anonymního pozorovatele, který ženu osahává. Příběh je ponechán bez jasného konce. V případě verze Ondřeje Brodyho se žena ocitá v malé zasněžené roklině, kde ji anonymní hlas ponižujícími příkazy nutí odhalit partie jejího těla a pozřít kousek sušenky. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 48 s.

Hudební video Hodina slavnosti na motivy Římských slavností Ottorina Respighi je podobně jako další části Musicy Picty založeno na kontrastu neživých věcí uváděných do chodu lidskými aktéry. Na začátku sledujeme opuštěný zábavní park. V něm se objevují děti a atrakce se dávají samočinně do pohybu stejně jako sladkosti, které děti v průběhu videa konzumují. Proběhne slavnost, děti mizí a park se opět zastavuje. K oživení věci je využito především klíčování herců na pozadí, pixilace a stop-motion animace. Ve videu jako jedno z dětí účinkuje i Pilařova dcera Marina. Video vzniklo kolem roku 1987, uchovaná verze byla s minimálními zásahy publikována v roce 1991. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 48 s.

Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.