Film realizoval Mark Ther během studií v New Yorku v roce 2004 s holandským spolužákem Gerbrandem Burgerem. Společně jej natočili za jeden den bez předem připraveného scénáře. Zvuk byl dodělán v postprodukci. Tato improvizace doprovázená přejatými populárními písněmi se připodobňuje hudebnímu klipu. Choreografie tanečních kroků dvou párů nohou obou umělců, zvuk otáčení židle, nebo inscenovaný operní zpěv Marka Thera byly vytvořeny jako experimentální průřez zvukovou a hudební složkou s improvizovanými scénami. Gebrand Burger film nikdy neprezentoval. První uvedení proběhlo za využití staré televize v chodbě soukromé vysoké umělecké školy Cooper Union v New Yorku spolu s dalšími filmy Marka Thera, které natočil v roce 2004 (Max, Chevrolet Caprise Classic Ch. D. a Malibu). O čtyři roky později byl snímek prezentován na umělcově výstavě nazvané Mark Ther – Videa/filmy připravené kurátorskou Olgou Malou (Galerie hlavního města Prahy – Staroměstská radnice, 10. 1. – 17. 2. 2008), která byla zaměřena na téma transgenderu a na mediální klišé reflektující některé jevy konzumní společnosti. Jako většina Therových filmů, také Burger und Ther byl uveden v kině (např. Fetišizace odmítaného, cyklus Paralelní kino, Ponrepo, Praha, 25. 3. 2019). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 21 s.

V krátkém filmu Cesta umělkyně Lucie Svobodová propojuje svou znalost klasické malby a kresby s vizuálními možnostmi digitální animace, které se na počátku 90. let věnovala profesionálně. Autorka pro produkci díla využila ve své době progresivní technologii počítačů Silicon Graphics a grafického programu Wavefront, jehož znalost si osvojila během odborných stáží v Kanadě a Německu. Námětem díla je motiv poutníka, jenž se v autorčině díle pojí s tématizací konceptu času a životního koloběhu. Hudbu k filmu složil David Koller. Umělkyně dílo porpvé prezentovala na své samostatné výstavě Cesta v Galerii Radost FX (Praha, 1993–1994), kde byly kopie díla v limitované edici VHS nabízeny k prodeji. Dílo bylo na výstavě prezentováno v rámci prostorové instalace navržené Miro Dopitou, již tvořila soustava zrcadel odrážejících film přehrávaný na televizních obrazovkách. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 35 s.

V díle Dělohy a mozky (Hm…fantasy) se Lucie Rosenfeldová
zaměřila na zkoumání a zprostředkování vlastní zkušenosti s návštěvou gynekologické ordinace. Záběry z čekárny, zvuky vyšetření a výhled z gynekologického křesla vytvářejí sugestivní půdu pro úvahu o skrytých historiích lékařského poznávání fyzična. Umělkyně se tématu vtělené paměti a možnostem její vědecké i umělecké reprezentace věnovala v rámci svého doktorského výzkumu zaměřenému na zobrazování těla v historii medicíny (konkrétně reprodukční medicíny a gynekologie). Vztah těla a paměti je přitom ve výzkumu konceptualizován především skrze myšlenky nového materialismu, posthumanismu a experimentální neurovědy.
Dílo bylo vystaveno v roce 2022 v galerii Kurzor.
Filmová premiéra se uskutečnila na festivalu MFDF Jihlava (2023).
Přibližná délka filmu je 9 min.

V roce 2003 se Mark Ther setkal s příběhem o chlapci s červeným kufrem ve formě německé říkanky („Der kleine Blonde und sein roter Koffer“), který ho velice zaujal pro svou tajuplnost. Snímek tvoří retrospektivní vyprávění vzpomínek dvou žen (Američanky a Němky) na mladíka ve vlaku, jenž cestoval s velkým červeným kufrem, aniž by odhalil, co ukrývá. Enigmatičnost chlapce je umocněna jeho nehybným herectvím. Ženy, z nichž každá mluví jiným jazykem a přesto si výborně rozumějí, se navzájem jemně dotýkají a navozují dojem hlubokého propojení. Důležitou filmovou složku sehrála kamera, která střídá záběry mezi ženami a nehybným mladíkem. Kameramanem byl Darko Štulič z Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění. Jedná se o první snímek Marka Thera, při němž umělec mohl využít profesionální techniku a filmový štáb včetně produkce. První prezentace díla proběhla v roce 2005 na Akademii výtvarných umění formou projekce na plátně spolu s dalším filmem Marka Thera Miss Krimi 1 a Miss Krimi 2, jež realizoval s umělcem Ondřejem Brodym. O dva roky později příběh o blonďatém mladíkovi s červeným kufrem vybral pro samostatnou výstavu Marka Thera kurátor František Kowolowski (Dům umění města Brna, Dům pánů z Kunštátu, 11. 2007 – 27. 1. 2008). V roce 2008 byl snímek uveden na další Therově samostatné výstavě nazvané Mark Ther – Videa/filmy připravené kurátorskou Olgou Malou (Galerie hlavního města Prahy – Staroměstská radnice, 10. 1. – 17. 2. 2008). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min a 37 s.

Ve filmu Erosynta I Martin Hřebačka využíval a ohledával možnosti počítačové animace. Na temném pozadí evokujícím nekonečnou hloubku pluje stříbřitá hmota, která pozvolně mění svůj tvar. Hudba Vladimíra Helebranta, který byl od roku 1988 členem české alternativní bigbeatové kapely MCH band jako klávesista a zpěvák, dotváří atmosféru umělého universa, jež je zdánlivě vzdálené naší realitě. Pomocí simulace optických a haptických vlastností povrchu stříbřitého morfujícího tvaru, vzniká prostor pro asociace od buněčných mikrosvětů, přes kapalná skupenství přírodních i chemických látek až po představy o vzdáleném vesmíru. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo René Slauka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min a 26 sec.

Ve snímku Hlavolam z roku 1994 René Slauka ohledává možnosti počítačové animace včetně simulace 3D prostoru a to na základě variování moderních uměleckých směrů 20. století. Tvarové kompozice odkazují k estetickým východiskům konstruktivismu či minimalismu. Snímek Hlavolam vznikl v první polovině devadesátých let spolu s dalšími počítačovými animacemi, které Slauka vytvářel samostatně nebo ve spolupráci s Věrou Geislerovou. Oba byli členy Oboru video, který založil Radek Pilař. Zúčastnili se prvních prezentací těchto videistů, jak se sami označovali. Slauka, podobně jako Věra Geislerová nebo další členka Oboru videa, Lucie Svobodová, spatřovali v počítačové animaci nové možnosti obrazového vyjádření. Slauka, který se ve své fotografické tvorbě zaměřuje na záznamy každodenních až intimních situací, se v počítačové animaci věnoval simulování prostoru a znázornění všedních věcí jako atributů hmotného světa. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo Martin Hřebačka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min.

Ve snímku I’m Doing Great (I’m Doing Great) vypráví Tereza Kalousová příběh laděný do pohádkového sci–fi. Hlavní postava ztratila klíče v den, kdy se dozvěděla o sňatku skutečného muže a virtuální anime postavičky, kterou je vocaloid Hacune Miku. Ve snaze najít své klíče se ústřední postava pokouší rekonstruovat související události předešlého dne. Autorka ve snímku reflektuje nebezpečí ztráty vlastní integrity v současné době, kdy žijeme své životy částečně a zároveň souběžně ve virtuálním světě. Snímek byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Dále byl prezentován v rámci Mapping the Czech Context. From Experimental and Amateur Cinema to Video Art (Austrian Film Museum, 2025). Přibližná délka filmu je 10 min 30 s.

Inspirován sci-fi literaturou, vytvořil Lukáš Prokop snímek Konkomitantní růstový jev, který je jakousi abstraktní kosmogonií. V prostoru digitálního labyrintu vzniklém za použití počítačové animace autor snímku ohledává tenkou hranici (pokud ještě nějaká zůstává) mezi člověkem a strojem. Autor tak na jednu stranu vystupuje jako demiurg, který testuje tvárnost digitální hmoty, na druhou stranu se vyjevuje jako neosobní funkce celého systému. Celý proces je současně imerzivní i zcizující. Film vznikl jako diplomová práce Lukáše Prokopa a byl vystavena na diplomové výstavě FaVU v Brně (2023). Snímek byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023), kde získal Zvláštní uznání poroty. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 25 min 5 sec.

Snímek Kytka realizoval René Slauka v první polovině devadesátých let spolu s dalšími počítačovými animacemi, které vytvářel samostatně nebo ve spolupráci s Věrou Geislerovou. Oba byli členy Oboru video, který založil Radek Pilař. Zúčastnili se prvních prezentací těchto videistů, jak se sami označovali. Slauka, podobně jako Věra Geislerová nebo další členka Oboru videa, Lucie Svobodová, spatřovali v počítačové animaci nové možnosti obrazového vyjádření. Slauka, který se ve své fotografické tvorbě zaměřuje na záznamy každodenních až intimních situací, se v počítačové animaci věnoval simulování prostoru a znázornění všedních věcí jako atributů hmotného světa. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo Martin Hřebačka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min.

Dílo patří do trilogie snímků MHD – Bus, MHD – Tramvaj, MHD – Metro. Poslední dva jmenované snímky se nedochovaly. Všechny tři filmy realizoval Mark Ther společně s Ondřejem Brody. Prvním impulsem pro realizaci akcí byl podle obou umělců pach ve vozech městské hromadné dopravy, a tak se rozhodli na situaci provokativně reagovat v sérii performancí spočívajících ve zpracování silně čpících potravin. Spojujícím motivem filmů je performativní akce obou umělců, během níž konzumují zapáchající potraviny v městské hromadně dopravě plné cestujících. V metru pojídali uzenou makrelu, v tramvaji krájeli cibuli. V jediném dochovaném snímku si v autobuse mažou syrečky na chleba. Akce proběhly v roce 2002 v Praze a měly pobouřit cestující, kteří si až na pár výjimek celé situace vůbec nevšímali. Dílo bylo realizováno jako školní práce během studia obou umělců na Akademii výtvarných umění v Praze, kde bylo rovněž prezentováno během klauzur. Snímek byl pak veřejně uveden například v rámci cyklu Paralelní kino – Programové pásmo Fetišizace odmítaného (Kino Ponrepo, Praha, 25. 3. 2019). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 46 s.

Krátký film Miss Krimi vznikl ve spolupráci Marka Thera a Ondřeje Brodyho jako dvoj film na téže téma: zneužití, znásilnění, podřízení, které je častým tématem kriminálních zápletek, ale zároveň je latentně přítomné i ve vztahu mezi umělcem a tím, koho zobrazuje ve svém díle. Oba umělci angažovali ve svých dvou krátkých filmech pracovně nazvaných Miss Krimi 1 a Miss Krimi 2 stejnou protagonistku, již poznali během předmětu figurální kresba na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a Akademii výtvarných umění v Praze, kde stála studentům a studentkám po léta modelem. Snímek se natáčel v Komořanech během dvou různých dnů. Oba umělci si byli vzájemně kameramany. Mark Ther, pro kterého je typická práce s detailně promyšleným kostýmem, který má zásadní vliv na sémantizaci příběhu, ve své verzi sledoval výrazně namalovanou ženu s fialovým svetrem, náušnicemi a broží při práci ve skleníku, jak okopává záhon. Žena z ničeho nic omdlí a padá na zkypřenou půdu. V záběru se objeví ruce anonymního pozorovatele, který ženu osahává. Příběh je ponechán bez jasného konce. V případě verze Ondřeje Brodyho se žena ocitá v malé zasněžené roklině, kde ji anonymní hlas ponižujícími příkazy nutí odhalit partie jejího těla a pozřít kousek sušenky. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 48 s.

Adéla Mitová vystupuje ve svém snímku jako performerka, které ve své akci demonstruje pocit napětí, který souvisí se sebepřijetím i vnějším tlakem a v druhém plánu rovněž s produkcí a percepcí umělecké akce jako takové. Statický záznam performativní akce, v níž autorka trpělivě a odhodlaně polyká zašmodrchanou pásku, vytváří tenzi mezi čistou, minimalistickou vizuální formou snímku a neodbytnou evokací fyzického diskomfortu aktérky.
Dílo vzniklo jako klauzurní práce v ateliéru Nových médií na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara.
Filmová premiéra se uskutečnila na festivalu MFDF Jihlava (2023).
Přibližná délka snímku je 5 min.

Snímek Prolog Terezy Vinklárkové vychází ze scénické situace, v níž se setkávají dvě amorfní lidské figury. Jejich interakce je vyjádřena choreografií a rozhovorem, jenž se odehrává mimo obraz. Tyto bytosti, stylizované pomocí silikonových masek a kostýmu, reprezentují genderově nevyhraněné bytosti. Během této jakési autoterapeutické performance se nastolují otázky o průběhu biomechanických procesů v těle, témat odhalujících příběhy systematického potlačování emočního prožívání, psychosomatických problémů, ale především otázek, jak se člověk vztahuje k vlastnímu tělu pod tíhou patriarchální společnosti.
Dílo bylo prezentováno v rámci cyklu Eternal Maze na společné výstavě s Magdalenou Lazar nazvané Bodies On the Edge Of The Echo Chamber (JednaDvaTři gallery, Praha, 2023). V roce 2023 bylo vybráno do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Snímek byl rovněž uveden v kurátorském komponovaném programu Absence ve Videoarchivu 5: Hodné holky nezlobí. Intimita jako nástroj subverze (11. 11. 2024, kino Ponrepo). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 8 min 26 sec.

Adéla Babanová se zaměřuje na hraniční oblast reality a fikce. Spekulování a rozvíjení fragmentů skutečných příběhů modeluje pomocí manipulované, a ve většině případů přejaté fotografie či pohyblivého obrazu. K této umělecké strategii patří také její snímek Prut. V nekonečné smyčce levituje rybářský prut nad hladinou řeky – provokativně a podezřele, svobodně a uvolněně. V tomto obraze, tak těžko zodpověditelném, se soustředí Babanové schopnost dráždivě vyjádřit, s nadsázkou a s vyloučením patosu, bezmála existenciální roviny toho, jak se věci/lidé jeví sobě samým a druhým, a jaké/jací jsou. Snímek byl prezentován například v rámci samostatné výstavy Adély Babanové nazvané Potížistky v Galerii Jiří Švestka v roce 2011. Projekce tohoto krátkého snímku vytvářela symbolický předěl mezi dvěma narativními okruhy samostatných děl (Už šedesát let je mi třicet a Tringalka). Přibližná délka díla je 2 min 15 s.

V sugestivní miniatuře pracuje autorka Zuzana Březinová s impulzy pro fyzické prožití filmu: Jehla, která důsledně proniká dlaní v detailním záběru, jenž se na plátně devětkrát opakuje ve formě split screenu, protahuje opakovaně nit skrze tkáň, aniž by dokončila jediný steh. Zuzana Březinová vytvořila tento snímek v rámci svého studia v ateliéru Nová média na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. Svým krátkým snímkem, intimním a expresivním zároveň, se přibližuje k odkazu české performance a body artu, zejména k dílu Petra Štembery. Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Ji.hlava (2023) v soutěži Fascinace: Exprmntl.cz. Přibližná délka filmu je 1 min.

Snímek Sněm věcí se odehrává v dystopické krajině v okolí česko-polských hranic u Kralického Sněžníku. Místo obývají vedle turistů bloudících v mlze také zvláštní bytosti reprezentující civilizační dopady na krajinu. Trojice těchto entit, které jakoby vznikly z odpadu odhozeného do blízkého křoví, sedí okolo táboráku a zpola srozumitelnou řečí o něčem rokuje. Jejich řeč, digitálně modifikovaná, připomíná jakousi pivní břichomluvu. Snímek tak humorně paroduje záleskou i turistickou kulturu, která se navzdory lásce k přírodě rovněž neblaze podepisuje na krajině. Jakub Tulinger snímek vytvořil v kombinací 3D animace a volně dostupných snímků z google maps, které tam nahráli turisté. K vytvoření díla jej inspirovala nová výstavba návštěvnické infrastruktury v blízkosti Kralického Sněžníku a otázka, jak zvýšený nápor turismu ovlivňuje živoucí ekosystém. Snímek byl ústřední součástí Tulingerovy výstavy nazvané Říkat jí Mixér (GVUN Kabinet, 2024). Rovněž byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 15 min 44 sec.

Snímek Spánková paralýza vznikl jako studentská práce Vojtěcha Starého na oboru Nová média na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. Vojtěch Starý rozvíjí ve snímku téma stavu vědomí na pomezí bdělosti a snění, k čemuž využívá digitálních technologií. Muž, jehož zmutovaný, temně vibrující hlas prochází prostorem rozpadajících se, rozdělených či splývajících vizuálních fragmentů, popisuje vlastní zážitek nutkavého probouzení se a opětovného usínání a do sebe se vnořujících snů, aniž by opustil lůžko.
Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Ji.hlava (2023).
Přibližná délka filmu je 4 min.

Film The Commodity Catalogue zamýšlel konceptuální umělec Zbyněk Baladrán jako druhou část trilogie o reprezentaci, umění a politice. V předchozím snímku, nazvaném Signatury některých věcí (2022), se autor zabýval společenskou rolí umění. V tomto filmovém eseji prezentuje obrazy (v obecném smyslu) jako zboží. Vizuální forma,, která nese znaky VHS analogového videa (např. zastaralou vzorkovací sekvencí frekvencí snímků, nízkým rozlišením či pokřivenou barevností), jako by měla dokládat, že obrazy je možné multiplikovat, a tudíž komodifikovat. Autor, jenž film ve skutečnosti natočil digitálně, tímto tvůrčím gestem upozorňuje na uzpůsobitelnost spotřební estetiky.
Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Jihlava (2023), kde byl film mezinárodní porotou oceněn jako Nejlepší český experimentální dokumentární film roku 2023.
Přibližná délka filmu je 14 min.

Krátkou experimentální bajku natočily Roberta Fehérová a Nela Kollertová během školního plenéru ve Valdštejnské lodžii, kterého se zúčastnily s ateliérem animované a interaktivní tvorby Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni.
Autorky použily techniky stop motion animace a camery obscury. Pomocí černobílých záběry lesů, odrazů krajiny na vodních plochách či kamínků u cesty vyprávějí bajku o křehkosti, závisti a hněvu. Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Ji.hlava (2023).
Přibližná délka filmu je 2 min.

V audiovizuálním díle Vteřina za vteřinou vytváří Lucie Svobodová fantaskní krajinu za pomoci digitální animace, která vychází z autorských kreseb a maleb. Autorka pro produkci díla využila ve své době progresivní technologii počítačů Silicon Graphics a grafického programu Wavefront, jehož znalost si osvojila během odborných stáží v Kanadě a Německu. Námětem díla je téma životní pouti symbolizované sedmi po sobě se opakujícími úseky, jež jsou tvořené z objektů a prostředí založených na vzpomínkách i volných asociacích umělkyně. Hudbu k dílu zkomponoval Hynek Schneider. Dílo bylo prezentována na výstavě Český obraz elektronický (Mánes, Praha 1994). Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 42 s.

V září roku 2023 proběhla v Domě U Kamenného zvonu (Galerie hlavního města Prahy) retrospektivní výstava srbského umělce a zástupce první generace jugoslávských konceptualistů Dragoljuba Raši Todosijeviće. Výstava nesla název Wast ist Kunst? podle jedné z jeho performancí, v níž pomocí základní otázky “Co je umění?” deklamoval kritiku uměleckého provozu. Český umělec, performer a režisér Vladimír Turner využil této otázky jako leitmotivu svého filmu, který je jakousi esencí Todosijevićovy tvorby. Pro ni je charakteristická provokativní reflexe nejen uměleckého provozu, ale především nacionalistických ideologií včetně jejich symboliky. Turner snímek koncipoval jako vícevrstvou performance, která zaznamenává Todosijevićovu akci společné hostiny u stolu ve tvaru hákového kříže, jež se uskutečnila v rámci výstavy a prokládá ji performancí mladého herce, jenž ztvárňuje aktivistického umělce, tedy jakési alter ego Todosijevićovy generace.
Film byl natočen pro Galerii hlavního města Prahy. Trailer snímku byl galerií rovněž používán v PR kampani výstavy. Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Ji.hlava (2023).
Přibližná délka originálního filmu je 15 min.

Dílo Zákon času vytvořila Adéla Babanová jako monumentální video instalaci určenou pro galerie, ale také jako středometrážní film pro kina. V obou verzích autorka pracuje s fenoménem času ve vztahu k existenci umělce, či umělkyně, přičemž se zajímá právě o dynamiku mezi dvěma výtvarnými tvůrci, mužem a ženou. Ti se ocitají v inscenovaných prostředích kostela, ateliéru, koupelny či salonu. Dvojice tak neustále osciluje na hraně mezi realitou a imaginací, přičemž na povrch vystupují možné tvůrčí i vztahové obavy, jako ztráta důvěry či inspirace, manipulace, hledání sebejistoty, přebírání iniciativy i konfrontace s novými skutečnostmi. Zatímco se ve filmu jednotlivá prostředí a témata ubírají spíše lineárně, ve video instalaci se jednotlivé scény prolínají a smyčka naznačuje, že situace se mohou opakovat a role proměňovat. Příběh obou výtvarných umělců tak nemusí mít jednoznačný začátek ani konec, pouze přítomný okamžik, kterým je permanentní nejistota. Dílo bylo poprvé prezentováno v rámci mezinárodní výstavy Shifted Realities (Galerie Rudolfinum, 2023) a filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). K dalším uvedením patří samostatná výstava s názvem Zákon času (Nová synagoga v Žilině, 2023) a projekce: PAF Olomouc (2023), Prague Shorts (2024), Ozvěny MFDF Ji.hlava (Bratislava, 2024), Finále Plzeň (2024) a v rámci Mapping the Czech Context. From Experimental and Amateur Cinema to Video Art (Austrian Film Museum, 2025).
Přibližná délka jednotlivých videí je: 1. stopa 12 min 30 s; 2. stopa 2 min 30 s; 3. stopa 6 min 15 s; 4. stopa 6 min 15 s.
Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 30 min.