Dílo vzniklo na základě osobní performance Miloše Šejna, která se uskutečnila 8.7.1996 v Krkonoších ve skalní rozsedlině zvané Bílá skála, odkud také dostalo svůj název. Snímek tvoří záznam interakce umělcova nahého těla ve skalní průrvě na ruční kameru Video8, již autor použil na principu cine-dance, při němž je kamera součástí těla performera. V tomto případě ji umělec držel v ruce. Akce navazuje na krajinné performance, jež už v průběhu 70. let Miloš Šejn realizoval v lokalitě krkonošského Javořího potoka. Dílo autor nejprve publikoval na internetu. V roce 2024 jej zahrnul v rámci autorské výstavy Depozit paměti (kurátor Petr Vaňous, galerie Jilská 14, 2024) do pásma filmů prezentovaných na malém monitoru v instalaci “šatníku”. Na výstavu navázal doprovodný program v kině Ponrepo (27. 5. 2024), který měl podobu autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 4 min 7 sec.

Film Echo–Vocis Imago vznikal čtyři roky jako součást Jedličkova dlouhodobého multimediálního projektu zaměřeného na krajinu v oblasti Maremma, v jihozápadní části Toskánska. Středometrážní experimentální snímek tematizuje vztah dvou univerzálních kategorií: místa a času a to na příkladu specifické harmonie mezi starým opuštěným domem a okolní krajinou. O téměř deset let později Jan Jedlička navázal na toto téma a stejnou lokalitu snímkem Interno (2001), jenž odlišuje rozdílná míra abstrakce a expresívnosti použitých vyjadřovacích prostředků. Snímek byl prezentován na retrospektivní výstavě Jana Jedličky v Galerii hlavního města Prahy v roce 2021. Přibližná délka audiovizuálního díla je 22 min 53 s.

Dílo En plein air 2 svým názvem odkazuje k tradici tvorby v plenéru. Umělec David Přílučík přejímá záběry islandské krajiny, původně vytvořené za účelem propagace obrazovek společnosti Samsung, a jednotlivé obrazy zpomaluje na základě času, jenž byl podle autorova odhadu zapotřebí k jejich vzniku. Jednoduchá manipulace zbavuje původní záběry jejich uniformity a přesouvá diváckou pozornost k specifickým jevům v zobrazované krajině. Otázku reprezentace času tvůrčí práce autor reflektuje v návaznosti na teorii spisovatele Diedricha Diederichsena. Dílo bylo v Čechách uvedeno na výstavách En plein air (Galerie AVU, Praha 2016), Sny na prodej (Drdova Gallery, Praha 2016) a A co nám zbývá teď (Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem 2019). Přibližná délka díla je 3 h 57 min.

V díle Miloš Šejn zkombinoval veřejnou performance a privátní akci v bývalém uhelném dolu Mayrav, v něm Dagmar Šubrtová pořádala umělecká sympozia. Během tohoto uměleckého pobytu Šejn realizoval privátní akci ve výsypkách s vytěženou hlušinou, kterou opětovně začínají prorůstat invazní rostliny. V hlubinném dolu se zachovaly stroje i vybavení pro horníky, včetně tzv. řetízkovny a příslušného oblečení, jež pro účely performance umělec aproprioval během veřejné performance. Zvukovou složku tvoří umělcova neartikulovaná abstraktní řeč spolu s autentickými ruchy z dolu i jeho blízkého okolí, kde se nachází věznice Vinařice, a tak je v pozadí slyšet i štěkot psů vězeňské stráže. Záznam těchto akcí v podobě audiovizuálního díla nazvaného Hortvs Winariencis Mayrav byl prezentován návštěvníkům dolu v jeho vstupní hale na běžném televizním monitoru (2008). Dílo bylo dále uvedeno v kině Ponrepo (27. 5. 2024) jako součást autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Jednalo se o doprovodný program k částečně retrospektivní výstavě (Depozit paměti, kurátor Petr Vaňous, galerií Jilská 14, 2024). Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 7 min 11 sec.

Dílo Hranice – otázka bez odpovědi patří mezi filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka, které byly natočeny na 8 mm barevný film, jenž byl umělcem v roce 2019 uložen do Národního filmového archivu. V této akci, kterou Lumír Hladík uskutečnil na podzim v roce 1977 na hranici strniště a zoraného pole nedaleko Úval u Prahy, si během opisování předem vytčené trajektorie kladl otázku, kde je hranice? Co odděluje? Co vymezuje? Podobně, jako v akcích Zmenšil jsem průměr Země nebo Můj “osobní” nekonečný vektor se takto vyjadřoval k otázce vlastnění, svévolného vyjmutí a přisvojení a to nejen v kontextu socialistického společenského uspořádání. Filmový záznam akce, stejně jako šesti dalších z téže doby, pořídil Hladíkův přítel Petr Soukup. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. Dílo bylo prezentováno v rámci společné výstavy s Jiřím Kovandou 35 let 7000 kilometrů: Lumír Hladík a Jiří Kovanda, Svit, Praha, 8. 9. – 27. 10. 2011. V roce 2020 byl film Hranice - otázka bez odpovědi uveden v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 na MFDF Jihlava 2020 v programové sekci Fascinace. Přibližná délka díla je 1 min 20 s.

Snímkem Interno se Jan Jedlička téměř po deseti letech vrátil do domu, v němž pobýval na počátku devadesátých let 20. století a věnoval se zde objevování, mapování a kontemplaci s místní toskánskou krajinu. Po deseti letech však původní dům Vignaccio v Grossetu našel opuštěný. Uzavřel se s kamerou v jeho útrobách a natočil nejen jeho proměnu, ale zastihl i napětí mezi vnitřkem a vnějškem, tmou a světlem, zánikem a životem. Kvůli nedostatku světla se rozhodl film natočit na digitální kameru a poté jej převést na 35mm film, aby i temné sekvence nesly stopy světla a nevznikala tak domnělá dramaturgická přerušení. Významný podíl na vyznění snímku tvoří zvuková stopa autentických i dodatečných ruchů, která posiluje dialog mezi živým okolím domu a ztichlým interiérem. Snímek byl prezentován na retrospektivní výstavě Jana Jedličky v Galerii hlavního města Prahy v roce 2021. Přibližná délka audiovizuálního díla je 25 min 30 s.

Vesmírné agentury plánují rozvrh činnosti na Marsu v taktu solů – marťanských dnů trvajících 24 hodin, 39 minut a 35 vteřin. Krátký černobílý sci-fi experimentální film Víta Růžičky zachycuje jeden sol humanizovaného vozítka Curiosity. Animovaný snímek složený z jednotlivých černobílých fotografií pořízených vozítkem byl vytvořen pomocí generativní neuronové sítě. V narativu filmu unavený stroj adresuje zprávy mlčící planetě Zemi. Autor vystudoval ČVUT v Praze a v současnosti je doktorandem na katedře informatiky Oxfordské univerzity. Zabývá se výzkumem strojového učení, především ve vztahu k analýze a generování obrazu. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Film byl dále vystaven AI Art Gallery v rámci CVPR konference v Seattlu 19.–21.6.2024 (https://art.thecvf.com/). Proběhla projekce za účasti autora a dílo bylo vystaveno také v online prostředí. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 6 min.

Dokumentární filmová báseň studenta dokumentární tvorby FAMU Josefa Švejdy odkrývá složitý vztah bezpodmínečné lásky ženy k pěstounskému dítěti, i přesto že si odpykává trest ve vězení. Fragmenty ozvěn z vězeňské cely střídají ženiny modlitby za syna a každodenní práce ve venkovském stavení. Film vznikl v dílně Tomáše Bojara. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 7 min.

Dílo, jehož latinský název znamená v překladu světlušky, vzniklo v roce 2002 za letní noci u Lhoteckého rybníka nedaleko Jičína. Během akce se umělec pohyboval po louce a přitom natáčel blízký horizont. Dílo vzniklo na principu cine-dance, při němž je kamera součástí těla performera. K záznamu použil kameru JVS VHS C, s níž experimentoval již v roce 1993 na Akademii výtvarných umění, kde ji měl k dispozici jako pedagog. Tehdy objevil zvukový vedlejší efekt – jakési technické bručení – který tato kamera vytvářela samovolně díky nedokonalému čipu. Tohoto “brumu”, které vzdáleně připomínalo lidskou řeč, využil v řadě dalších děl (poprvé v Grand G / Sol 9.9.1993 / 50°26'19.565"N, 15°17'8.555", 1993). Stejný přístroj měl také potíže vyrovnat se s přezářenými body – pokud se takový pohybující bod objevil, vytvořilo to v obraze čáru. Docházelo tam tedy samovolně ke zpoždění obrazu. Namísto zachycení letu světlušek vytváří výsledný pohyblivý obraz efekt “psaní po krajině”. To přimělo také o několik let později kurátorku Věru Jirousovou, aby dílo zahrnula do Šejnovy výstavy Psané krajiny (galerie Šternberk, 2009), kde byl film ve smyčce promítán na stěnu v samostatné místnosti. V roce 2024 instaloval Miloše Šejn dílo Lampyris jako prostorovou instalaci (projekce na kulovitý objekt) v podzemí galerie Jilská 14 v rámci své výstavy Depozit paměti. Během doprovodného programu byl snímek uveden v kině Ponrepo (27. 5. 2024) jako součást autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 5 min 12 sec.

Dílo Marienbad vzniklo v roce 2022 pro 7. ročník filmového festivalu Marienbad, který se zaměřuje na experimentální film. Během umělecké rezidence, která se uskutečnila před konáním samotného festivalu, realizoval Miloš Šejn kromě několika objektů a obrazů také film. Snímek Marienbad tvoří sestříhané záznamy pořízené čelovou kamerou, s níž se umělec pohyboval v bahništi u vyvěrajících pramenů v přilehlém okolí Mariánských lázní. Šejn se během akce noří do přírodní tůně a bahnem maluje na plátno, do kterého ovíjí své tělo. Do bloku zaznamenává kresbou svou abstraktní neartikulovanou řeč, která je součástí zvukové stopy. Úvod i závěr snímku rámují záběry na probublávající hladinu, které se liší ve formě úvodních a závěrečných kreditů – ty v úvodu tvoří kapitálkami červeně napsaný název filmu, jenž přetíná obraz vertikálně, zatímco v závěru spolu se jménem a rokem vzniku leží titulek horizontálně uprostřed záběru. Film byl prezentován na festivalu Marienbad (2022). V roce 2024 snímek autor zahrnul do autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022 (kino Ponrepo, 27. 5. 2024), který byl součástí doprovodného programu k výstavě v galerii Jilská 14 (Depozit paměti, kurátor Petr Vaňous). Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 5 min 21 sec.

Můj osobní „nekonečný“ vektor patří mezi filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka, které byly natočeny na 8 mm barevný film, jenž byl umělcem v roce 2019 uložen do Národního filmového archivu. „Rozhodl jsem se, že se stanu vlastníkem kosmického vektoru“. Na základě tohoto rozhodnutí vykonal v roce 1977 Lumír Hladík akci, v níž do krajiny vsadil patník a ceduli se symboly nekonečna, která na místě vydržela následujících pětadvacet let. K tomuto symbolickému uměleckému „přisvojení“ si zvolil místo na úpatí kopce Klepec u Úval. V druhé polovině osmdesátých let (přesněji není známo), kdy už Hladík žil v Kanadě, natočil místo jeho přítel Petr Soukup, který pořídil filmové záznamy i všech předchozích umělcových akcí. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. Dílo bylo prezentováno v rámci společné výstavy s Jiřím Kovandou 35 let 7000 kilometrů: Lumír Hladík a Jiří Kovanda, Svit, Praha, 8. 9. – 27. 10. 2011. V roce 2020 byl film Můj osobní „nekonečný“ vektor uveden v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 na MFDF Jihlava 2020 v programové sekci Fascinace. Přibližná délka díla je 18 s.

Ve videu Našla v lese zkoumá Eva Jiřička kmen pokáceného stromu, který se zasekl ve větvoví okolních borovic. Jaké postavení by bylo najvhodnejší k němu zaujmout? Umělkyně zkouší různé pozice, aby adekvátně vyjádřila svůj postoj k této přírodní instalaci. Jako performerka se objevuje přímo v záběru, ale zároveň vnímáme její přítomnost i za kamerou. Splývání autorské a divácké perspektivy se tak posiluje podobně jako u romantických krajinářů, ale nálada, která je tímto „obrazem“ tlumočena, má blíž k žertu než k romantickému vzedmutí. Nepochopitelnost mnohým přírodních jevů, v souvislosti s jejich individuální interpretací tvoří jádro videa, ve kterém na první pohled nenucená hra může odhalit více otázek týkajících se například limitů modernistického instrumentálního pojetí přírody. Snímek byl prezentován na výstavě Začátek století. České umění prvního desetiletí 21. století (Výstavní síň Masné krámy Západočeské galerie v Plzni; Dům umění, Ostrava 2012). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 34 s.

Neznámý zůstal neznámý patří mezi filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka, které byly natočeny na 8 mm barevný film, jenž byl umělcem v roce 2019 uložen do Národního filmového archivu. Ať už se Lumír Hladík zabýval uměleckými akcemi v totalitním Československu nebo v Kanadě, umisťoval je často do prostředí lesa. Charakter kulturní krajiny nebo v protikladu k tomu kanadské divočiny ovlivnil témata, jimiž se Hladík zabývá. V akci Neznámý zůstal neznámý podnikl marný pokus o deanonymizaci stromu. Filmový záznam akce, stejně jako šesti dalších z téže doby, pořídil Hladíkův přítel Petr Soukup. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. Dílo bylo prezentováno v rámci společné výstavy s Jiřím Kovandou 35 let 7000 kilometrů: Lumír Hladík a Jiří Kovanda, Svit, Praha, 8. 9. – 27. 10. 2011. V roce 2020 byl film Neznámý zůstal neznámý uveden v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 na MFDF Jihlava 2020 v programové sekci Fascinace. Přibližná délka díla je 1 min 16 s.

Adéla Babanová se zaměřuje na hraniční oblast reality a fikce. Spekulování a rozvíjení fragmentů skutečných příběhů modeluje pomocí manipulované, a ve většině případů přejaté fotografie či pohyblivého obrazu. K této umělecké strategii patří také její snímek Prut. V nekonečné smyčce levituje rybářský prut nad hladinou řeky – provokativně a podezřele, svobodně a uvolněně. V tomto obraze, tak těžko zodpověditelném, se soustředí Babanové schopnost dráždivě vyjádřit, s nadsázkou a s vyloučením patosu, bezmála existenciální roviny toho, jak se věci/lidé jeví sobě samým a druhým, a jaké/jací jsou. Snímek byl prezentován například v rámci samostatné výstavy Adély Babanové nazvané Potížistky v Galerii Jiří Švestka v roce 2011. Projekce tohoto krátkého snímku vytvářela symbolický předěl mezi dvěma narativními okruhy samostatných děl (Už šedesát let je mi třicet a Tringalka). Přibližná délka díla je 2 min 15 s.

Ve snímku Ruda, minerál, prach, kov zpracovává Barbora Mrázková téma moderních technologií, které jsou součástí každodenního života, ale jejich výroba spočívá v komplexním socio-ekonomickém řetězci s enormním dopadem na ekologii. Film tvoří rozhovor s jedním z firemních geologů a koláž obrazů z dolů na Koltan v Demokratické republice Kongo, a z laboratoří ve východočeském Lanškrouně, kde vytěžený nerost krystalizuje do podoby nezbytných komponent běžně rozšířených elektrotechnických zařízení. Nekonečná záplava digitálních obsahů je tak konfrontována s materiální podstatou těchto technologií i s konflikty, které zásadně narušují geograficky vzdálené ekosystémy a společnosti. Dílo bylo uvedeno v soutěži Jiné vize CZ na Přehlídce filmové animace a současného umění PAF 2023. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 11 min.

Krátká videoperformance s názvem Turista vznikla během studia Tomáše Hrůzy v Ateliéru fotografie na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Film zachycuje jednoduchou akci umělce v krajině, během které autor zapíná kameru, poodchází o kus dál k lesu a zůstává nehnutě několik minut stát až do momentu, kdy se podívá na telefon a kameru znovu vypíná. Film byl koncipován jako součást fotografického cyklu Turisti, na kterém autor začal pracovat během svého studijního pobytu na University of Derby ve Spojeném Králoství, a jenž se stal součástí umělcovi magisterské práce. Pobyt ve Velké Británii byl pro vznik díla podstatný, neboť omezené možnosti volného pohybu v přírodě přivedly umělce k otázce časovosti, kterou moderní městský člověk prožívá ve vztahu ke krajině. Vedle tvorby vedoucího ateliéru Pavla Baňky byla inspiračním zdrojem pro Tomáše Hrůzu díla českých představitelů akčního umění 70. let, jako byl například Petr Štembera či Jan Mlčoch. Film byl společně s fotografiemi prezentován na výstavě Turisti v Galerii 35m2 (2008) a samostatně promítán v rámci programu Absence ve Videoarchivu 2 v Kině Ponrepo (2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 53 s.

Dílo Tvář vychází ze záznamu privátní performance Miloše Šejna, v níž se ponořil pod hladinu Javořího potoka v Krkonoších. Kamera na stativu zaznamenávala, jak přes umělcovu tvář přechází proud vody a s ubývajícím vzduchem se mění její mimika. Vybranou část materiálu poté autor zpomalil. Výsledné dílo tvoří, bez čitelného předělu, nejprve lineární a poté zpětný chod záznamu, jakoby pobyt pod hladinou mohl být nekonečný. Zvuková složka pochází rovněž z autentického záznamu, ale halucinogenní efekt ji dodává ono zpomalení. Umělce zajímala situace, v níž by se po nějakou dobu cítil jako součást potoka. Dílo, které vzniklo v roce 1999, bylo prezentováno o více jak dekádu později na výstavě kurátora Ladislava Kesnera Tváře. Fenomén tváře ve videoartu (Rudolfinum, Praha, 2012). Dílo bylo dále uvedeno v kině Ponrepo (27. 5. 2024) jako součást autorského filmového večera Depozit paměti: video práce Miloše Šejna z let 1988–2022. Jednalo se o doprovodný program k částečně retrospektivní výstavě (Depozit paměti, kurátor Petr Vaňous, galerií Jilská 14, 2024). Stejné pásmo bylo zařazeno do programu festivalu PAF Olomouc – Přehlídka filmové animace a současného umění (6.12. 2024). Přibližná délka snímku je 11 min 56 sec.

Dílo Viděno vzduchem bylo vytvořeno pro skupinovou výstavu Martinu Reloaded (Akademie múzických umění, Praha 2003), jež vznikla jako pocta hudebnímu skladateli Bohuslava Martinů. K předem vybranému hudebnímu fragmentu skladby Martinů vytvořila Pavla Sceranková krátké video, ve kterém rotací kamery převrací pohyb větrného mlýnu, čímž proměňuje běžnou perspektivu lidského pozorování. Jedná se o jedno z prvních audiovizuálních děl Pavly Scerankové, jež bylo veřejně prezentováno. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 44 s.

Krátkou experimentální bajku natočily Roberta Fehérová a Nela Kollertová během školního plenéru ve Valdštejnské lodžii, kterého se zúčastnily s ateliérem animované a interaktivní tvorby Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni.
Autorky použily techniky stop motion animace a camery obscury. Pomocí černobílých záběry lesů, odrazů krajiny na vodních plochách či kamínků u cesty vyprávějí bajku o křehkosti, závisti a hněvu. Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Ji.hlava (2023).
Přibližná délka filmu je 2 min.

Zmenšil jsem průměr Země patří mezi filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka, které byly natočeny na 8 mm barevný film, jenž byl Lumírem Hladíkem v roce 2019 uložen do Národního filmového archivu. Umělecké akce českých umělců v sedmdesátých a osmdesátých letech se odehrávaly mimo veřejné umělecké dění. Jejich dosah byl čistě komunitní a v případě Lumíra Hladíka dokonce téměř pouze osobní. Snad právě proto Hladíka provokovala myšlenka „monumentálního“ činu, kterým nemělo být nic menšího, než pokus o zmenšení průměru země. Akce proběhla roku 1977 na poli nedaleko Hladíkova rodného Českého Brodu. Umělec na vybraném místě vykopal díru o hloubce 73 cm a tuto míru odečetl od průměru Země. Filmový záznam akce, stejně jako šesti dalších z téže doby, pořídil Hladíkův přítel Petr Soukup. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. Dílo bylo prezentováno v rámci společné výstavy s Jiřím Kovandou 35 let 7000 kilometrů: Lumír Hladík a Jiří Kovanda, Svit, Praha, 8. 9. – 27. 10. 2011. V roce 2020 byl film Zmenšil jsem průměr Země uveden v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 na MFDF Jihlava 2020 v programové sekci Fascinace. Přibližná délka díla je 1 min 26 s.