Na počátku nového milénia získal Jan Jedlička uměleckou podporu od švýcarské pojišťovny Swiss Re, pro níž natočil krátký film Air (2001) a také portrét jejího konferenčního střediska Centre for Global Dialogue nedaleko Curychu. Strohá architektura ožívá v dialogu s krajinou, hosty i personálem a díky Jedličkově perspektivě se nezdá už tak upjatou. Po celý rok měl Jedlička dokumentovat tento moderní komplex architektů Marcela Meiliho a Markuse Petera, jak je postupně zabydlován personálem i návštěvníky. Zadání mělo své limity podmíněné opatrností pojišťovny, takže umělec nesměl ve filmu použít tváře hostů ani jejich rozhovory. Z omezení udělal Jedlička základ metody spočívající v práci s odlesky. Odsud také vzešel název souborného projektu Reflections, jehož součástí byly fotografie, kresby, katalog i tři filmy (16 Sketches of Dialogue, Air s Bertrandem Piccardem a Air jako konferenční znělka). Pravidla záznamu umožnila Jedličkovi natáčet číšníky, zahradníky nebo uklízeče. A tak je pozorujeme při práci, často jak sami pozorují své hosty, jejichž přítomnost k nám doléhá jen pomocí odrazů a zastřených konverzací. Jedlička se tak úspěšně pokusil o vyjádření nenaplněného dialogu mezi dvěma sociálními skupinami, díky němuž zůstává architektura neobydlenou i v plném provozu, a potvrzuje tak svou převážně reprezentativní funkci. Snímek byl prezentován na retrospektivní výstavě Jana Jedličky v Galerii hlavního města Prahy v roce 2021. Přibližná délka audiovizuálního díla je 18 min 50 s.

Diplomová práce umelkyně Evy Jiřičky s názvem 360° je spojením několika forem uměleckého projevu - videohappening zapojující členy hodnotící diplomové komise, který vrcholí vytvořením objektu (záhonu) reprezentujícím zrod i zničení. Umělkyně osazovala zpustlý záhonek na chodníku před Akademií výtvarných umění květinami souběžně s konáním obhajob diplomových prací. Když přišla řada na její obhajobu, pozvala komisi ven a požádala zúčastněné, aby nastoupili do pronajatého autobusu. Zatímco účastníci akce, kteří netušili, kam je autobus dopraví, mohli uvnitř sledovat na integrovaných monitorech záznam předchozí části akce, v níž umělkyně sázela macešky, řidič autobusu plnil své zadání a otáčel se s autobusem o 360 stupňů. Po otočení autobusu členové diplomní komise (Vladimír Kokolia, Anna Daučíková, Michael Bielický, Karel Císař, Jiří Příhoda) zástupkyně administrativy školy (Alena Krátká) i studenti a studentky (Anetta Mona Chisa, Tomáš Džadoň, Pavlína Míčová, Tereza Janečková, Daniel Pitín, Pavla Sceranková, Jakub Nepraš, Jan Vidlička, Radim Labuda, Mark Ther a stážistka z Norska) museli vstoupit do zničeného záhonu nebo se pokusit jej přeskočit. Dílo bylo prezentováno, podobně jako většina prací Evy Jiřičky, formou projekce v kině i ve výstavě, např. Čestná stráž: Nový český videoart (Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, sekce: Galerie, ročník: 2007), Začátek století. České umění prvního desetiletí 21. století (Výstavní síň Masné krámy Západočeské galerie, Plzeň 2012; Dům umění, Ostrava 2012) nebo na retrospektivní výstavě Ateliéru nových médií Akademie výtvarných umění s názvem Oxygen - 30 years of moving image - Old is the new new (POP-UP Galerie AVU, Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 6 min 48 s.

Výtvarně zpracovaný záznam zkoušky před koncertem Ireny a Vojtěcha Havlových. Záběry hudebníků a klášterního interiéru jsou na několika místech doplněny fotografiemi z demonstrací v roce 1989. Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 40 s.

Akce Grátis punč proběhla 18. prosince 2005 na adventních trzích ve Vídni. Umělkyně Eva Jiřička a Katharina Cibulka, s níž se Jiřička seznámila během studií na Akademii výtvarných umění ve Vídni, se rozhodly na vánočních trzích nabízet tradiční teplý nápoj zdarma. Chtěly tak podrobit zkoušce limity adventního naladění společnosti. Jiřička a Cibulka přišly oblečeny záměrně ve světlých ušankách a kabátech a se záměrem komunikovat co možná nejvlídněji. Ostatní trhovci jejich počínání však agresivně odmítli, protože jim tak umělkyně snižovaly tržbu. Eva Jiřička se také v dalších svých akcích zabývala stereotypy městského chování a komunikace (např. Merkmale, 2007; Projížďka po Bahnhofstrasse, 2008; Zasedací pořádek, 2008 aj.), ale Grátis punč zůstává z hlediska reakcí náhodných účastníků nejvyhrocenější. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 45 s.

Během studijní stáže na vídeňské Akademii výtvarných umění pokračovala Eva Jiřička ve svých videoperformance, kterým se věnovala již na domovské pražské Akademii. Rakouský řád promítaný rovněž do městského mobiliáře vzbudil v umělkyni touhu tento úhledný systém podrobit zkoušce. Akce, v nichž dočasnými intervencemi proměňovala například osazení opečovávaných záhonů v kontrastu k přehlíženému pleveli, nebo přenášela koňský trus ze silnice pod okrasně střižený keř ve tvaru koně však proběhly pokojně. Tři akce ze čtyř umělkyně realizovala ve Vídni (název série také pochází z německého Unsere Gärten, neboli okrasné zahrádky a zároveň se jedná o jméno městské společnosti starající se o veřejnou zeleň) a byly to: Kopřiva v Unsere Gärten (A nettle in Unsere Gärten), Lejno v zahradě (Shit in the garden), Z pod lavičky do zahrádky a obráceně (From under the bench in to the ornamental garden and vice versa). Čtvrtou akci realizovala umělkyně v Praze na Náměstí míru – v lokalitě, kde strávila dětství. Právě tato intervence, v níž Jiřička vysázela několik mrkví na trávníků podél květinového záhonu, byla záhy zlikvidována uklízecí četou, která odnesla i strašáka připomínajícího “kostýmem” samu umělkyni. Pro environmentální motivy díla, jako je praxe guerilla gardening a narušení modernistické představy instrumentalizované přírody, byly Naše okrasné zahrádky zařazeny do programu Absence ve Videoarchivu II., který sestavil environmentální sociolog Arnošt Novák (KIno Ponrepo, Praha 18. 10. 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 8 min a 12 s.

Polobozi jsou závěrečným dílem trilogie o mechanismech uměleckého prostředí, o pozici žen umělkyň, a o tom, co dělá umělecké dílo a jeho autora/autorku nesmrtelnými. Charaktery postav předchozích videí postupně dospěly v abstrahované kategorie: nejslavnější umělkyně, nejslavnější galerista na světě a Smrt, která za nemalou cenu nabízí nesmrtelnou slávu. Snímek je součástí trilogie o umění Adély Babanové (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009), v níž autorka s nadsázkou nahlížela na marnost a zároveň fatálnost sociálních mechanismů panujících v uměleckém provozu. Přibližná délka díla je 9 min 32 s.

Snímek Tihle – Sociální situace: pět svázaných mužů představuje část z komplexní instalace, kterou Radim Labuda vytvořil pro výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2008. V brněnském Domě pánů z Kunštátu vytvořil instalaci o dvou dílech (Tihle a Ten druhý), v níž se zaměřil na téma internetové komunikace a jejího možného zneužití ve prospěch moderního zotročování. Během vernisáže Labuda zosnoval situaci, v níž vystavil pět dobrovolníků svázaných odborníky na bondage. Situaci natočil a po zbytek výstavy nahradil skutečné muže televizními obrazovkami se setříhanými záznamy. Druhá část instalace spočívala v online komunikaci návštěvníků výstavy s filipínským mladíkem, jenž se živil jako internetový prostitut. Narozdíl od pětice svázaných mužů, mu však Labuda platil za jeho čas, během kterého mladík mohl sledovat samotnou událost na vernisáži nebo komunikovat s návštěvníky pomocí web kamery. Umělec záměrně pracoval s napětím mezi blízkým a vzdáleným, fyzickým a virtuálním, čímž zdůraznil odlišné motivace k účasti na tomto sociálním experimentu. Dílo Tihle – Sociální situace: pět svázaných mužů tvoří pět videí o délce 7 minut.

Yes No Yes bylo posledním videoartovým dílem Radka Pilaře. Představuje završení jeho programu multimediální malby – průniku malířství a videoartu, který sám nazýval „totální malba“, nebo „video integra art“. Spojují se zde různé animační postupy známé z předešlé tvorby s nově natočenými materiály. Na nich zachytil především instalaci Přímá cesta (1992) Josky Skalníka v Nové síni v Praze. Ve filmu vystupuje i sám Joska Skalník. Dílo je reminiscencí na politické změny po roce 1989, například odkazem na ikonické revoluční gesto „véčka“, nebo úryvky z dobového televizního zpravodajství. Jeho hlavním tématem je ambivalence lidského rozhodování ve složitých podmínkách normalizace 80. let, nepřímo odkazuje na Skalníkovo přiznání ke spolupráci s StB v roce 1992. Snímek byl veřejně prezentován na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), na prohlídce ARCO (Madrid 1993) nebo na Festivalu TINA B. – Art & Happiness (Praha 2012). Přibližná délka audiovizuálního díla je 9 min 25 s.

Video Za umělce roku jsem zvolila sebe navazuje na inscenovanou televizní debatu Zurich. Stejní protagonisté se opět setkávají, tentokrát mimo televizní studio, aby si rádoby přátelsky popovídali o tom, jak se jim vede. Falešné vychloubání autorka podrývá vkládáním hororových prvků, které se postupně zintenzivňují. Smyčka, s níž tentokrát Babanová záměrně pracuje, symbolizuje neodlučitelnost touhy po uznání a utrpení. Snímek je součástí trilogie o umění Adély Babanové (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009), v níž autorka s nadsázkou nahlížela na marnost a zároveň fatálnost sociálních mechanismů panujících v uměleckém provozu. Přibližná délka díla je 6 min 30 s.

Ke vzniku filmu Zurich Adélu Babanovou inspiroval rozhovor v časopise Artforum, natočený v roce 1973 v New Yorku, při němž se sešli sochař Robert Smithson, umělkyně Nancy Holt a novinářka Lucy Lippard, aby zavzpomínali na předčasně zemřelou sochařku Evu Hesse. Robert Smithson na konci rozhovoru poznamenal, že náboj svému dílu vtiskla Eva Hesse právě svou vlastní smrtí. Ústředním tématem snímku Zurich je tedy otázka, zda může umělec svou vlastní smrtí stvrdit hodnotu svého díla. Kontext skutečného rozhovoru z roku 1973 není v Zurichu zmiňován, a tak dochází k zobecnění aplikovatelnému na jakékoli umělecké prostředí. Zurich je první ze tří částí volné trilogie věnované vnitřní provázanosti a mechanismům v uměleckém provozu. Gabriela Míčová v roli moderátorky, Lucie Roznětínská jako umělkyně a Kamil Švejda jako kurátor diskutují v inscenované televizní debatě o své bývalé kolegyni, přítelkyni a zřejmě i milence - zesnulé umělkyni Evě Weber. Pokusy o kritické zhodnocení tvorby Evy Weber krachují na sebestředných komentářích účastníků debaty. Osobní vzpomínky střídají vzájemné inzultace a debata postupně sklouzává k bizarní exhibici tří eg, již v překvapivých prostřizích udiveně přihlíží samotná Eva Weber v podání herečky Evy Leinweberové. Zurich je součástí trilogie o umění Adély Babanové (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009), v níž autorka s nadsázkou nahlížela na marnost a zároveň fatálnost sociálních mechanismů panujících v uměleckém provozu. V trilogii o umění jsou patrné stopy zájmu o rozvíjení žánru dokufikce, kterému autorka věnovala svou pozdější historickou trilogii (Odkud spadla letuška?, Návrat do Adriaportu, Neptun, 2013–2018). Přibližná délka díla je 11 min 22 s.