Dílo En plein air 2 svým názvem odkazuje k tradici tvorby v plenéru. Umělec David Přílučík přejímá záběry islandské krajiny, původně vytvořené za účelem propagace obrazovek společnosti Samsung, a jednotlivé obrazy zpomaluje na základě času, jenž byl podle autorova odhadu zapotřebí k jejich vzniku. Jednoduchá manipulace zbavuje původní záběry jejich uniformity a přesouvá diváckou pozornost k specifickým jevům v zobrazované krajině. Otázku reprezentace času tvůrčí práce autor reflektuje v návaznosti na teorii spisovatele Diedricha Diederichsena. Dílo bylo v Čechách uvedeno na výstavách En plein air (Galerie AVU, Praha 2016), Sny na prodej (Drdova Gallery, Praha 2016) a A co nám zbývá teď (Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem 2019). Přibližná délka díla je 3 h 57 min.

Vesmírné agentury plánují rozvrh činnosti na Marsu v taktu solů – marťanských dnů trvajících 24 hodin, 39 minut a 35 vteřin. Krátký černobílý sci-fi experimentální film Víta Růžičky zachycuje jeden sol humanizovaného vozítka Curiosity. Animovaný snímek složený z jednotlivých černobílých fotografií pořízených vozítkem byl vytvořen pomocí generativní neuronové sítě. V narativu filmu unavený stroj adresuje zprávy mlčící planetě Zemi. Autor vystudoval ČVUT v Praze a v současnosti je doktorandem na katedře informatiky Oxfordské univerzity. Zabývá se výzkumem strojového učení, především ve vztahu k analýze a generování obrazu. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Film byl dále vystaven AI Art Gallery v rámci CVPR konference v Seattlu 19.–21.6.2024 (https://art.thecvf.com/). Proběhla projekce za účasti autora a dílo bylo vystaveno také v online prostředí. Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 6 min.

Dokumentární filmová báseň studenta dokumentární tvorby FAMU Josefa Švejdy odkrývá složitý vztah bezpodmínečné lásky ženy k pěstounskému dítěti, i přesto že si odpykává trest ve vězení. Fragmenty ozvěn z vězeňské cely střídají ženiny modlitby za syna a každodenní práce ve venkovském stavení. Film vznikl v dílně Tomáše Bojara. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 7 min.

Krátké video Krása vzniklo jako klauzurní práce během studia Pavly Scerankové na Akademii výtvarných umění v Praze. Detailní záběry kapek oleje rotujících ve vodě nechávají vyniknout jejich struktuře a rytmickému pohybu, což podtrhuje hudební složka díla. Video bylo v původní verzi doprovázeno fragmentem skladby Beauty hudební skupiny Einstürzende Neubauten, z důvodu ochrany autorských práv k původní skladbě však umělkyně vytvořila druhou verzi díla s původním hudebním doprovodem, kterou lze prezentovat v případě nemožnosti zajištění autorských práv k původní verzi. Práce představuje jedno z prvních audiovizuálních děl Pavly Scerankové. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 16 s.

Snímek Kytka realizoval René Slauka v první polovině devadesátých let spolu s dalšími počítačovými animacemi, které vytvářel samostatně nebo ve spolupráci s Věrou Geislerovou. Oba byli členy Oboru video, který založil Radek Pilař. Zúčastnili se prvních prezentací těchto videistů, jak se sami označovali. Slauka, podobně jako Věra Geislerová nebo další členka Oboru videa, Lucie Svobodová, spatřovali v počítačové animaci nové možnosti obrazového vyjádření. Slauka, který se ve své fotografické tvorbě zaměřuje na záznamy každodenních až intimních situací, se v počítačové animaci věnoval simulování prostoru a znázornění všedních věcí jako atributů hmotného světa. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo Martin Hřebačka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min.

Snímek autorek Anežky Horové a Kláry Trskové nazvaný Mas Eternamente Não, který by se dal volně přeložit jako "ale ne navždy", vychází z koloniální zkušenosti malého afrického ostrovního státu Svatý Tomáš a Princův ostrov. 8mm obrazový materiál, který autorky pořídily v bývalé portugalské kolonii, kde do Karafiátové revoluce v roce 1974 přežíval plantážní systém pěstování kávy a kakaa hraničící s otrockou prací, je propojen se záběry chátrajících lisabonských skleníků. V rozbujelé vegetaci se dosud ukrývají busty z jedné z portugalských koloniálních výstav. Obraz doplňují verše svatotomášských básnířek Aldy Espírito Santo a Conceição Limy a mosambického básníka Josého Craveirinhy, které recituje hudebník Gerson Marta. Kakaový bob symbolizuje útlak, ale ne navždy. Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023), dílo bylo dále prezentováno v pásmu filmů s názvem Zelený kolonialismus v galerii etc. (projekce v galerii 6. 11. 2023, a dále 7. 11. 2023 – 14. 11. 2023 bylo umístěno online na webu galerie etc.). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 4 min.

Ve videu Našla v lese zkoumá Eva Jiřička kmen pokáceného stromu, který se zasekl ve větvoví okolních borovic. Jaké postavení by bylo najvhodnejší k němu zaujmout? Umělkyně zkouší různé pozice, aby adekvátně vyjádřila svůj postoj k této přírodní instalaci. Jako performerka se objevuje přímo v záběru, ale zároveň vnímáme její přítomnost i za kamerou. Splývání autorské a divácké perspektivy se tak posiluje podobně jako u romantických krajinářů, ale nálada, která je tímto „obrazem“ tlumočena, má blíž k žertu než k romantickému vzedmutí. Nepochopitelnost mnohým přírodních jevů, v souvislosti s jejich individuální interpretací tvoří jádro videa, ve kterém na první pohled nenucená hra může odhalit více otázek týkajících se například limitů modernistického instrumentálního pojetí přírody. Snímek byl prezentován na výstavě Začátek století. České umění prvního desetiletí 21. století (Výstavní síň Masné krámy Západočeské galerie v Plzni; Dům umění, Ostrava 2012). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 34 s.

Snímek Prolog Terezy Vinklárkové vychází ze scénické situace, v níž se setkávají dvě amorfní lidské figury. Jejich interakce je vyjádřena choreografií a rozhovorem, jenž se odehrává mimo obraz. Tyto bytosti, stylizované pomocí silikonových masek a kostýmu, reprezentují genderově nevyhraněné bytosti. Během této jakési autoterapeutické performance se nastolují otázky o průběhu biomechanických procesů v těle, témat odhalujících příběhy systematického potlačování emočního prožívání, psychosomatických problémů, ale především otázek, jak se člověk vztahuje k vlastnímu tělu pod tíhou patriarchální společnosti.
Dílo bylo prezentováno v rámci cyklu Eternal Maze na společné výstavě s Magdalenou Lazar nazvané Bodies On the Edge Of The Echo Chamber (JednaDvaTři gallery, Praha, 2023). V roce 2023 bylo vybráno do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Snímek byl rovněž uveden v kurátorském komponovaném programu Absence ve Videoarchivu 5: Hodné holky nezlobí. Intimita jako nástroj subverze (11. 11. 2024, kino Ponrepo). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 8 min 26 sec.

Film Terezy Chovancové ve vertikálním formátu zachycuje vnitřní monolog ženy opanované strachem z nevyřešeného konfliktu. Zvukovou složku doplňují detailní close-upy na tělo a jeho okolí. Snímek se uzavírá záběrem na pohybující se masu těl v hudebním klubu. Vystudovala střihovou skladbu a v současné době studuje režii a scenáristiku na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.
Filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 2 min.

Adéla Babanová se zaměřuje na hraniční oblast reality a fikce. Spekulování a rozvíjení fragmentů skutečných příběhů modeluje pomocí manipulované, a ve většině případů přejaté fotografie či pohyblivého obrazu. K této umělecké strategii patří také její snímek Prut. V nekonečné smyčce levituje rybářský prut nad hladinou řeky – provokativně a podezřele, svobodně a uvolněně. V tomto obraze, tak těžko zodpověditelném, se soustředí Babanové schopnost dráždivě vyjádřit, s nadsázkou a s vyloučením patosu, bezmála existenciální roviny toho, jak se věci/lidé jeví sobě samým a druhým, a jaké/jací jsou. Snímek byl prezentován například v rámci samostatné výstavy Adély Babanové nazvané Potížistky v Galerii Jiří Švestka v roce 2011. Projekce tohoto krátkého snímku vytvářela symbolický předěl mezi dvěma narativními okruhy samostatných děl (Už šedesát let je mi třicet a Tringalka). Přibližná délka díla je 2 min 15 s.

Snímek Sněm věcí se odehrává v dystopické krajině v okolí česko-polských hranic u Kralického Sněžníku. Místo obývají vedle turistů bloudících v mlze také zvláštní bytosti reprezentující civilizační dopady na krajinu. Trojice těchto entit, které jakoby vznikly z odpadu odhozeného do blízkého křoví, sedí okolo táboráku a zpola srozumitelnou řečí o něčem rokuje. Jejich řeč, digitálně modifikovaná, připomíná jakousi pivní břichomluvu. Snímek tak humorně paroduje záleskou i turistickou kulturu, která se navzdory lásce k přírodě rovněž neblaze podepisuje na krajině. Jakub Tulinger snímek vytvořil v kombinací 3D animace a volně dostupných snímků z google maps, které tam nahráli turisté. K vytvoření díla jej inspirovala nová výstavba návštěvnické infrastruktury v blízkosti Kralického Sněžníku a otázka, jak zvýšený nápor turismu ovlivňuje živoucí ekosystém. Snímek byl ústřední součástí Tulingerovy výstavy nazvané Říkat jí Mixér (GVUN Kabinet, 2024). Rovněž byl vybrán do soutěže Jiné vize CZ Přehlídky filmové animace a současného umění Olomouc (2023). Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 15 min 44 sec.

Krátká videoperformance s názvem Turista vznikla během studia Tomáše Hrůzy v Ateliéru fotografie na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Film zachycuje jednoduchou akci umělce v krajině, během které autor zapíná kameru, poodchází o kus dál k lesu a zůstává nehnutě několik minut stát až do momentu, kdy se podívá na telefon a kameru znovu vypíná. Film byl koncipován jako součást fotografického cyklu Turisti, na kterém autor začal pracovat během svého studijního pobytu na University of Derby ve Spojeném Králoství, a jenž se stal součástí umělcovi magisterské práce. Pobyt ve Velké Británii byl pro vznik díla podstatný, neboť omezené možnosti volného pohybu v přírodě přivedly umělce k otázce časovosti, kterou moderní městský člověk prožívá ve vztahu ke krajině. Vedle tvorby vedoucího ateliéru Pavla Baňky byla inspiračním zdrojem pro Tomáše Hrůzu díla českých představitelů akčního umění 70. let, jako byl například Petr Štembera či Jan Mlčoch. Film byl společně s fotografiemi prezentován na výstavě Turisti v Galerii 35m2 (2008) a samostatně promítán v rámci programu Absence ve Videoarchivu 2 v Kině Ponrepo (2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 53 s.

Záznam akce Petra Váši a Mariana Pally vznikl v době jejich společného působení v Ateliéru intermediální tvorby. Poté, co vedení ateliéru po Radku Pilařovi převzal Tomáš Ruller, rozšířila se charakteristika oboru o multimediální performance, na jejíž výuce se podíleli právě Palla s Vášou. Akcí Větev oba pedagogové-umělci, s nepřehlédnutelnou dávkou ironie, popsali napětí mezi využíváním nových médií a živou akcí. Ve snímku vstávají od svých pracovních stolů, aby za použití vrtačky instalovali utrženou větev do zapnutého televizního přijímače. Na obrazovce je možné rozeznat původní televizní vysílání: záznam z koňských dostihů, animovaný film pro děti, koncert rockové kapely. Obraz i zvuk záznamu akce mají přiznaně nízkou kvalitu a doplňují je ještě titulky: “Prorážení televize větví” a “Litujeme zdroje electronického obrazu zraňované a trpící přírodou”. Záznam akce natočila jejich tehdejší ateliérová kolegyně a umělkyně Jennifer de Felice. Dílo bylo uvedeno na výstavě Český obraz elektronický – vnitřní zdroje (1994, Mánes). Přibližná délka audiovizuálního díla je 11 minut.

Dílo Viděno vzduchem bylo vytvořeno pro skupinovou výstavu Martinu Reloaded (Akademie múzických umění, Praha 2003), jež vznikla jako pocta hudebnímu skladateli Bohuslava Martinů. K předem vybranému hudebnímu fragmentu skladby Martinů vytvořila Pavla Sceranková krátké video, ve kterém rotací kamery převrací pohyb větrného mlýnu, čímž proměňuje běžnou perspektivu lidského pozorování. Jedná se o jedno z prvních audiovizuálních děl Pavly Scerankové, jež bylo veřejně prezentováno. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 44 s.

Krátkou experimentální bajku natočily Roberta Fehérová a Nela Kollertová během školního plenéru ve Valdštejnské lodžii, kterého se zúčastnily s ateliérem animované a interaktivní tvorby Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni.
Autorky použily techniky stop motion animace a camery obscury. Pomocí černobílých záběry lesů, odrazů krajiny na vodních plochách či kamínků u cesty vyprávějí bajku o křehkosti, závisti a hněvu. Filmová premiéra díla proběhla na festivalu MFDF Ji.hlava (2023).
Přibližná délka filmu je 2 min.

Dílo Zákon času vytvořila Adéla Babanová jako monumentální video instalaci určenou pro galerie, ale také jako středometrážní film pro kina. V obou verzích autorka pracuje s fenoménem času ve vztahu k existenci umělce, či umělkyně, přičemž se zajímá právě o dynamiku mezi dvěma výtvarnými tvůrci, mužem a ženou. Ti se ocitají v inscenovaných prostředích kostela, ateliéru, koupelny či salonu. Dvojice tak neustále osciluje na hraně mezi realitou a imaginací, přičemž na povrch vystupují možné tvůrčí i vztahové obavy, jako ztráta důvěry či inspirace, manipulace, hledání sebejistoty, přebírání iniciativy i konfrontace s novými skutečnostmi. Zatímco se ve filmu jednotlivá prostředí a témata ubírají spíše lineárně, ve video instalaci se jednotlivé scény prolínají a smyčka naznačuje, že situace se mohou opakovat a role proměňovat. Příběh obou výtvarných umělců tak nemusí mít jednoznačný začátek ani konec, pouze přítomný okamžik, kterým je permanentní nejistota. Dílo bylo poprvé prezentováno v rámci mezinárodní výstavy Shifted Realities (Galerie Rudolfinum, 2023) a filmová premiéra se odehrála na festivalu MFDF Jihlava (2023). K dalším uvedením patří samostatná výstava s názvem Zákon času (Nová synagoga v Žilině, 2023) a projekce: PAF Olomouc (2023), Prague Shorts (2024), Ozvěny MFDF Ji.hlava (Bratislava, 2024), Finále Plzeň (2024) a v rámci Mapping the Czech Context. From Experimental and Amateur Cinema to Video Art (Austrian Film Museum, 2025).
Přibližná délka jednotlivých videí je: 1. stopa 12 min 30 s; 2. stopa 2 min 30 s; 3. stopa 6 min 15 s; 4. stopa 6 min 15 s.
Přibližná délka filmu jako verze pro uvedení v kinech je 30 min.